Blonďatou dívku vzbudily sluneční paprsky dopadající na její obličej. Okno dětského pokoje, ve kterém spávala, totiž směřovalo na východ, tudíž se moc často nestávalo, že by zaspala. Pomalu otevřela oči snažíc se navyknout na oslňující světlo.

Náhle si uvědomila kolikátého je. Dnes 9. června 1992 oslaví své jedenácté narozeniny. Vyskočila z postele a seběhla schody do spodního patra, kde už na ni v kuchyni čekali rodiče se snídaní.

„Dobré ráno, zlato. Dáš si palačinky?" zeptala se mamka, zatímco dívka usedla na židli v čele stolu.

,,Moc ráda, děkuji," usmála se, když před ní položila talíř se sladkou snídaní zdobenou jahodami a marmeládou. Tatínek sedící po její pravé ruce jí popřál dobrou chuť a dál se věnoval dnešním novinám.

Najednou je od poklidné snídaně vyrušilo slabounké zaklepání na okno. Pohlédla tím směrem a spatřila maličkou sovičku, která v zobáčku svírala na svou velikost až příliš velký dopis. Rychle vstala, aby mohla sově otevřít okno. Opeřenec z posledních sil vlétl dovnitř a posadil se na stůl. Opatrně zvedla ze stolu obálku, kterou pustil výreček na desku stolu a prohlédla si ji. Nebyla papírová, spíše to vypadalo jako pergamen, jenž znala z pohádek. Červená pečeť s nějakým zvláštním znakem bránila jejímu otevření.

Přečetla nahlas adresu, nadepsanou zeleným inkoustem:

Slečna

Jasmine Livingstoneová

(kuchyně, židle v čele stolu)

Londýn

Zmateně se podívala na rodiče. Taťka ji gestem ruky pobídl, aby to prazvláštní psaní rozdělala. Přikývla a pečeť rozlomila. Uvnitř se nacházely dva složené kusy nažloutlého pergamenu.

Vážená slečno Livingstoneová, s potěšením Vám oznamujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.

V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.

Školní rok začíná 1. září. Očekáváme vaši sovu nejpozději 31. července.

Se srdečným pozdravem MINERVA MC GONAGALLOVÁ

Podívala se na rodiče, kteří si vyměnili nic neříkající pohled. Někdo si z ní určitě musel udělal legraci. Nebyla zrovna moc oblíbená, takže by se tomu vůbec nedivila.

Z myšlenek ji vytrhlo tentokrát silné zabušení na dveře. Rychlým krokem naštvaně zamířila do předsíně, rozhodnuta si to s tím vtipálkem, co to psal, pěkně vyřídit.

Zmáčkla kliku a prudce škubla dveřmi. Před ní stál tak čtyřikrát větší muž než ona. Brada jí poklesla údivem a neschopna jediného slova zírala na to zjevení stojící na prahu jejich domku.

,,Zdravim, ty musíš bejt Jasmine, že jo!" zazubil se na ni obr. ,,A vy dva ste určitě Chris a Eleanor Livingstoneovi!" zahalekal na její rodiče, kteří se právě objevili vedle ní. ,,Můžu jít na chvilku dovnitř? Potřeboval bych, tady se slečnou, probrat pár věcí," ukázal na Jasmine, mamka jen vyjeveně přikývla a táta je obě odtáhl stranou, aby měl muž volný vstup. Nevítaný host se sklonil a neohrabaně prolezl hlavním vchodem.

,,Promiňte, ale kdo jste?" zeptal se obezřetně otec, protože nebyl zrovna moc nadšený z toho, že se jim do předsíně prakticky sám pozval úplně cizí člověk. Jenže... Co mohl dělat? Proti takovému velikánovi neměl absolutně žádnou šanci.

,,Pardon, zapomněl sem se vám představit. Menuju se Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích," potřásl Chrisovi rukou tak prudce, až mu ji málem utrhl. Jasmine stála vedle mamky, která ji svírala paží okolo ramen, a nechápavě pozorovala dění v místnosti. ,,Rád bych tadyhle Jas, pověděl něco málo k tomu dopisu. Dostala si ho, že jo?" těžkopádně se otočil k ní div, že neshodil věšák na kabáty. Dívka pouze vystrašeně přikývla.

,,Tak dobře... Nedal byste si šálek kávy? Právě jsme snídali, takže je ještě teplá," optala se maminka, jako správná hostitelka.

,,To byste byla moc hodná," zazubil se na ni obr.

Jasmine zabouchla dveře, na něž Hagrid klepal a které byly ještě stále otevřené. Potom se všichni přesunuli do obývacího pokoje. Podivný návštěvník usedl na pohovku, až zapraštěla. Mamka přinesla podnos s kávou a sušenkami. Chvíli vládlo trapné ticho, během kterého dospělí občas upili ze svého šálku lahodný tmavý nápoj.

,,Co jste mi tedy chtěl říct?" prolomila ticho netrpělivě jedenáctiletá dívka. Touto otázkou zapříčinila smršť velice nedůvěryhodných informací. Hagrid jí vysvětloval, že existuje ještě jeden svět, jiný než ten co známe. Žijí tam lidé oplývající kouzelnickým nadáním. Vyprávěl jí, že tohle nadání je potřeba rozvíjet, a proto kouzelnické děti studují ve školách čáry a kouzla místo počtů a psaní. Hltala každé jeho slovo, aniž by ho přerušovala, dokud ze svých úst nevypustil větu, která její dosavadní život obrátila vzhůru nohama.

,,Přišel jsem sem na přání profesora Brumbála, abych ti vše vysvětlil a na konci prázdnin s tebou mám zajít na Příčnou ulici pro všechny potřebný věci, protože v září do jedný takový školy nastoupíš taky," potom se k ní naklonil a téměř zašeptal ta tři osudná slůvka. ,,Jsi čarodějka, Jas."

***

Uběhl více jak měsíc od jejích narozenin a ve čtyři hodiny, což bylo za deset minut, by měl dorazit ten obr. Pochybovala, že se objeví, ale pro jistotu se připravila na cestu.

Uběhlo deset minut a pořád nikdo nepřišel. Dvacet minut, stále nic. Po dalších pěti minutách ji to čekání přestalo bavit. Jak mohla být tak hloupá a věřit, že nějaká kouzla vůbec existují? Kolik asi ti mizerové z její třídy museli tomu muži zaplatit, aby jim pomohl si z ní vystřelit? Pomyslela si hořce.

Pomalým krokem schlíple opustila předsíň, když najednou někdo zabušil na dveře tak mocně, až nadskočila. No jo, statečnost nikdy nebyla její silnou stránkou, ušklíbla se a šla otevřít.

,,Vomlouvám se za menši spošdění, musel jsem eště něco důležitýho zařídit," usmál se na ni. ,,Můžem vyrazit?"

,,Dobrý den," nedůvěřivě ho pozdravila, ale když spatřila veselé a laskavé jiskřičky v jeho očích nemohla jinak než si radostně poskočit. ,,Jen dojdu pro rodiče a jdeme."

***

Jeli metrem, pak pokračovali kousek pěšky. V jedné rušné ulici se najednou obr zastavil, ukázal na takové staré a ošklivé dveře, nad nimi visela vývěsní cedule s nápisem 'Děravý kotel'. Většina lidí by se takovému místu vyhnula velkým obloukem, ale oni zamířili přímo ke vchodu.

,,Dáma má přednost," otevřel jí dveře. Za ní vstoupili rodiče a pak i Hagrid.

Bylo tam spoustu podivných stvoření od ošklivých ježibab až po nějaké skřety.

Obr všechny pozdravil, vypadalo to že se znali, dokonce na něj od pultu mával hostinský, ale Rubeus pokračoval dál do lokálu. Zastavil až před takovou vysokou zdí, kde poklepal svým deštníkem na určité cihly. Zeď se postupně rozestoupila a jim se naskytl pohled na rušnou veselou ulici plnou různých krámků. Teď už nebylo pochyb o tom, že čáry existují. Tohle byl jasný důkaz: lidé v dlouhých hábitech, obchody s kotlíky, košťaty, různé zvěřince, přísady do lektvarů... Bylo to jako v pohádce. Přeci jen tohle by ti tupouni z její třídy nevymysleli a hlavně by museli být milionáři, aby kvůli ní něco takového spunktovali.

Nejdříve šli do kouzelnické banky vyměnit mudlovské peníze za kouzelnické. Hagrid ji poučil, že lidem, co nekouzlí se v Británii říká mudlové. Pak nakoupili hábity a učebnice. Chtěla si vybrat i nějaké knihy o historii Bradavic a kouzelnického světa, aby byla alespoň trochu v obraze. Následně si pořídila brky a pergameny. Mamka jí koupila mourovatou kočku, prý aby měla společnost. Dále na seznamu byly kotlíky a přísady do lektvarů. Nakonec si nechala hůlku, protože na tu se těšila nejvíce.

Vešli do obchodu a zacinkali na zvonek, aby upozornili prodavače na jejich přítomnost. Pozdravila staršího pána, který se vynořil odněkud ze spletitých uliček mezi regály přeplněnými podlouhlými krabičkami. Mávl hůlkou a kolem začal poletovat krejčovský metr přeměřujíc si různé části jejího těla. Pak se přesunul zpět k regálům hledajíc hůlku, která by se k ní hodila.

Po chvíli přiběhl s první. Mávla s ní a podpálila několik vyskládaných krabiček na nejbližší polici. Rychle ji položila a vyděšeně zírala na prodavače hasícího své zboží. Vypadalo to, že velmi usilovně přemýšlí. Opět zmizel a vrátil se s několika dalšími. Tentokrát se na prodejním pultě rozlil kalamář inkoustu. Pak se roztříštilo sklo okna směřujícího do ulice. Když se i po desátém pokusu opakovaly podobné nehody, začal se dívky zmocňovat pocit, že žádná není ta pravá a když k nim přišel Hagrid, byl to jen omyl. Prodavač se na ni podíval zvláštním pohledem.

,,Jste velmi náročná zákaznice. Někdo tu stráví třeba i celý den, než se najde ta správná hůlka, jenže tady už nemám moc nápadů jaká je ta, která si vás vybere. Samozřejmě nemusíte mít strach, nějaká se určitě najde," dodal rychle, když si všiml jejího zklamaného výrazu. ,,Jestli to nebude tahle, tak už vážně nevím," zamumlal si muž spíše pro sebe, ale Jasmine ho stejně slyšela a o to více byla nervózní, když jí podával krásně vyřezávanou světle hnědou hůlku. Tentokrát to ale bylo jiné, nic se nerozbilo, nepodpálilo ani nepřevrhlo. Ze špičky kouzelného proutku vylétla sprška zlatých jisker a postarší pán vesele zatleskal rukama.

,,Hůlka si vás vybrala, slečno. Cypřišové dřevo, žíně jednorožce, jedenáct a půl palce dlouhá, poměrně ohebná. Je to mocná hůlka, určitě budete skvělá čarodějka," řekl a hůlku jí zabalil. Jas málem začala skákat radostí a s širokým úsměvem na rtech vyběhla ven z obchodu. I její rodiče za ní museli téměř běžet, aby jí vůbec stačili. Jen Hagrida nestálo žádnou námahu udržet s Jasmine rozjařený krok a do toho se ještě široce usmívat. Širší úsměv, tedy zda je to vůbec možné, se však skvěl na tváři malé blonďaté holčičky, která v tento okamžik načrtla tlustou čáru oddělující dvě fáze v jejím životě: předtím a potom. A to vše se událo, aniž by o tom měla sebemenší tušení.