Smích a smutek zrcadlil se na mé tváři. Nemohla jsem již dále potlačovat ten takzvaný nepořádek. Bylo toho na mě moc. Navíc strach říci okolí o mém trápení možné nebylo.

V každé kapce slzy prchala teskná emoce. S každou další tvořilo se chvilku ticha a pohody. Problém však neustával. Stále jsem se budila s pocitem, že je se mnou sakra něco špatně.

A stále to sílí. Již to převyšuje mou hlavu a ztrácím nad tím kontrolu. Mohu se schoulit do kouta a čekat na to, co si pro mě připraví.

Ztrácím se. Nevím, kdo jsem. A čím vlastně nejspíš budu?