Odhodlanost mi nechybí. Přeci jen je to něco, co se mnou žije již tak dlouho. Vždy to tam bylo. Už když na mě táta mluvil jako na chlapce a já si to užíval.

Možná si ze mě vytvořil dokonalého syna, jenže místo toho tu sedí rozbitý stroj plný pochybností. Osoba, jež neví kam patří. Avšak stále jsem to já a obě moje části musím přijmout, ať už to bude znamenat cokoliv.

Pokud by to však znamenalo, že se jedné části osobnosti budu muset vzdát, tak to bude jako smrt. Propad do hluboké jámy, odkud není návratu. Budu ztracena jako polovičatá osoba.