Iva nás vzbudila větou „DNES JE TEN NÁDHERNÝ DEN." „No wow, "zamumlal jsem v polospánku. Opravdu - do této doby jsem měl život úplně nanic a teď mi tu všichni říkaj, že je na světě dobře. Navíc ta akce je až od čtyř hodin a to máme nejmíň několik hodin času na to abychom se upravili tak, aby jsme vypadali jako inteligentní lidé, protože když se tak nechováte, (no, alespoň já nemám ani šajna co jsou to vůbec ta společenská pravidla, jak tomu všichni říkají, protože jsem se jimi zatím neměl vůbec potřebu řídit) tak možná stačí udělat inteligentní dojem zvenčí - v to alespoň já doufám.

„Áhoj babi," hvízdl jsem na naši dejme tomu hostitelku. Na stole byla bábovka, kterou jsem nejedl nejmíň jeden uherskej rok. Vzal jsem si dva kousky do ruky a narval si je najednou do pusy, aby mi je náhodou někdo nesebral. Ollie se tomu zasmál. No, ať se směje. U nás by mi to všichni hnedka čórli, tak ať se nediví jaký to mám působivý zvyk (ehmm.. u nás bychom bábovku nejspíš ani neměli). A vidíte - talířek jsem ani nepotřeboval. Potom jsem si zase půjčil kartáček na zuby a růžovou pastu. Z tý růžový už se mi dělalo poněkud mdlo, protože to je moje nejneoblíbenější barva. A je všude okolo. To se teda divím, že už neležím v rakvi, protože jsem dřív přísahal před všema lidma ve vyděračský odposluchárně, že se na růžovou už ani nepodívám, když mi Hali dal z legrace na stůl růžovou koupací kachničku.

To jsem tam byl teprve první rok a vůbec jsem nechápal, že ty lidi co odposloucháváme vlastně vedeme do maléru. Považoval jsem to totiž za hru. Myslel jsem si, že to jsou zlí lidé a my je právě zachraňujeme od nějakého problému i když jsme se v jejich problémech jen tak šťourali. Tenkrát jsem si totiž pustil Spidermana a plně jsem doufal, že mám taky takovou skrytou moc a Krit to tenkrát zneužil na to, že mi nakdákal, že i já jsem takový superhrdina, který zachraňuje lidi. Teď vůbec nechápu, jak jsem mohl být tak hloupý a věřit těmto povídačkám jak pro nějakého chovance z blázince. Teď už tam, ale nejsem, tak bych chvíli také mohl myslet pozitivně. Potom jsem znovu zamířil do pokoje a lehl si na postel. Přisedla si ke mně Iva. Škoda,  že je to Kilova holka. Tuto milou společnost bych u sebe také uvítal. „Groggy, máme problém," řekla a vytrhla mě ze snění. Povzdychl jsem si. „Tak sem s ním." „Nemáme tam v čem jít". No, konečně tu někdo začal přemýšlet, pomyslel jsem si pro sebe. „Nejsem kouzelná víla," odpověděl jsem místo toho. „No právě," řekla. Už jsem se chystal vysvětlit, že u sebe nemám žádný peníze, ale nakonec jsem řekl toto: „Nikdo si nás nevšimne, když se tam pohrnou masy lidí." „Kéž by," řekla Iva a lehla si vedle mě, což se mi moc nezamlouvalo, neboť ta postel nebyla kdoví jak velká. Abych se nedopustil něčeho zlého, tak jsemse koukal do stropu na střešní okno. STŘEŠNÍ OKNO zaradoval jsem se, stoupnul si na postel, otevřel ho a vyhoupl se nastřechu. Tam jsem vyvolal svá havraní křidla a chystal se proletět, než jsem zpozoroval Ollieho, který tam také stál se svými křídly. „Kdo bude dřív nad támhletím panelákem tak vyhrává," zakřičel a já si vzpoměl jak jsme tohle dělali, když nám bylo tak... pět. Iva jen zářila jako sluníčko a koukala se jak mizíme v oblacích.

„Už bychom měli jít," nahodil jsem a podíval se na hodiny. „Máš pravdu," odpověděl Ollie a vykročil směrem ke dveřím. Vzal jsem si na sebe bundu. „Padá sníh," vykřikl Ollie. V tu chvíli mi za krkem přistála sněhová koule. „No počkej," zavolal jsem na Ivu a za chvíli se tady strhla menší sněhová bitka. Byli jsme sice trochu mokří, ale to nevadí. Škola byla hustá. Zajímalo by mě, jestli se učí ještě tělák nebo jestli nejsou nějaké nové předměty. U vchodu bylo spoustu balónků a jak jsem zamýšlel, splynuli jsme s davem. Mělo to být v jejich aule a všude nás mátli všebarevné šipky, kterým jsme naprosto nerozuměli. U jedné nástěnky jsme naštěstí narazili na plánek školy, ve kterém se uměl orientovat snad jen Ollie. Vedl nás schodama nahorua dolů, doprava a doleva a přes všeliaké zkratky. Najednou Ollie zbledl a šoupl nás do jedné z místností. „Co se.. ," chtěljsem říct, ale Ollie mi zacpal pusu a kývl někam do davu. Nic jsem neviděl, když mou pozornost najednou upoutal jeden kluk, kterého jsem moc dobře znal. KRIT. Právě se na něčem domlouval s Nevillem a Halim, kteří byli bledí, ale jen kývali hlavami na znamení souhlasu. Když se Hali otočil naším směrem, viděl jsem jak se mu na tváři objevili dvě jizvy ve tvaru kříže, které před tím nikdy neměl. Když se vzdálili, opatrně jsme vyšli z našeho úkrytua postupovali směrem aula. Aula byla překrásná. Nahoře zářil velký lustr a podél ní byly stoly s občerstvením. Postupovali jsme směrem dozadu, kde byla minimální šance, že nás objeví dřív než v osudu bylo dáno. Potom zhasli světla a rozsvítili jenom lustr a minimum dalších. Asi ředitel této školy pronesl nějaké blbosti a pak začal číst všechny žáky školy, což podle mě bylo vskutku trapný. Když dorazili ke Kilovi, Iva málem vyjekla štěstím. Asi si na Krita nevzpomněla.

Potom pustili hudbu a my se snažili tancovat.

*.* *.* *.*

„Kilo," zamával mi Georg rukou před očima, „zpátky na zem". Já však stále koukal na tu osobu o které jsme si mysleli, že už je dávno mrtvá. Ty rezavé vlasy bych poznal všude. Měla na sobě zelené tílko a dole černé kalhoty a obyčejné modré tenisky jako obvykle. Právě započala konverzaci s jedním klukem, který mi byl docela podobný a mrkal sem tam i na holky vedle sebe. Pak tam stál ještě jeden, kterého kdyby na mě vybafl bych se lekl, neboť bych ho mohl přirovnávat s přízrakem. (Ne. To byl jenom vtip. Já a bát se? Nikdy.) Přitočil se k nám Marcello. „Co se děje?" zeptal se George, který mi stále mával rukou před očima. Potom si toho všiml také a čučel tam se mnou. Georg mu také zamával rukou před očima. „Kluci, oni se zbláznili." Kai se koukl co to tak dychtivě sledujeme. „Nezbláznili se," řekl a ukázal na ně. Georg se tam podíval. „Iva a nějací kluci podobní mě s Kilem a co má být?" Potom si, ale uvědomil co řekl a vyběhl za nimi.

Někdo mě objal. Už jsem se po něm chystala ohnat, ale pak jsem si všimla, že je to Kilo. Ten Kilo s kterým jsme se znali snad celý život. Ten Kilo se kterým jsme spali vedle sebe, když jsme utíkali z Fell Hall. Ten Kilo co byl ochotný mě přijmout do své rodiny. Byl to ten Kilo do kterého jsem z celého srdce byla zamilovaná. Podívala jsem se před sebe. Byli tady všichni - Kai, Kiro, Teddy, Vili, Zeno, Will, paterčata.. „Ty žiješ," vydechl užaslý René, který se mě možná snažil ošetřit spolu s Ralphem. „Ale to není možné," řekl Ralph a zamrkal. Potom si všimli Groggyho s Olliem, kteří postávali za mnou a nevěděli co říci. „Já jsem Groggy a tohle je Ollie. Jsme bratranci Kila a Grika." „Bezva," vydechl Georg. „Mimochodem jmenuji se Georg." „Ach, tak. Promiň, "řekl Groggy, který byl nejspíš v sedmém nebi. „Ivo, ty žiješ," řekl Kilo a stíral si z tváře slzy štěstí „Řekni mi, že jsi na mě nezapomněla." „Jak bych mohla zapomenout na takového úžasného kluka jako si ty Kilo," řekla jsem a chystali jsme se políbit, ale přerušil to nějaký blázen. „Tak a už mi neutečete," řekl výhružně udýchaný.............Krit...........který nám tu nádhernou chvíli celou zkazil.

„Ty," řekl Krit a chytl mě za límec mého reklamního trička Bubble drink is my way of life.

„Co je?" řekl jsem vystrašeně. „Ty se mě ptáš, co mi je?!" zařval na mě, až mi jeho nevábné slinty přistáli na obličeji. Odhodil mě někam na druhý konec auly.

Koukal jsem se, jak ten magor hazí Groggyho někam na druhý konec auly. Groggy přistál nárazem do zdi, ze které spadl obraz zarámovaný ve sklu. Groggytam ležel a pohotoví lidi přiběhli i s lékárničkou. Blížil se ke mně s Ivou. Přitáhl jsem si jí víc k sobě. Zatímco náš zástupce panikařil, ředitel hulákal, aby zavolali poldy. To je tedy fakticky pohotový, když znás za chvíli budou chcíplotiny pomysleljsem si. Odhrnul jsem si své vlasy z obličeje, které mi tam po té znovu spadly. „Nějaký problém?" zeptal jsem se s úsměvem. Jak znám Ivu, kdyby všichni nepanikařili a nebáli se, vyprskla by smíchy. „Ano," odpověděl Krit. „Tím problémem seš momentálně ty." Teď už pomůžou jenom přátelé pomyslel jsem si a kývl dozadu na George, který pokynul Kirovi. Kirona mě spiklenecky mrknul. „Do prkna, moje noha," sykl Krit. Kolem nohou se mu pomalu začali ovíjet jakési liány. Liány ho strhly k zemi. Najednou slyším, jak řve poplach a hulákají houkačky policejních aut.

Moa, Krita a jejich zlé přivržence zatkli. Mě s Olliem, Halim, Nevillem a dalšími nevinnými nechali být. Asi si teď řikáte, kde máme ty důkazy. Je to lehké, ale zapomněl jsem Vám to říci - v každé naší místnosti je minimálně jedna kamera. Z nemocnice jsem byl už naštěstí zpět. Právě teď sedím s ostatními u stolu ve Velkém rodinném domě, piju horkou čokoládu a chystám se jít spát. Když se zavrtávám do teploučké postele v našem pokoji, kde spím společně s Olliem, Teddym, Kirem a Aaronem. Zítra jdu navštívit Haliho - jednak z důvodu,  že je to můj kámoš a druhý důvod je ten, že chce ode mě doučit Chemii. Ty základy totiž moc nepochytil. Kluci nám vyprávěli o životě ve Fell Hall a my v organizaci. Vznikli i otázky které vyvinuli salvy smíchu (např. jak by to asi vypadalo, kdyby se Krit s Tlustoprdkou vzali? Slizounka a mop - kdo je hezčí? No, je to víceméně stejné - oba si se podobají, vlastně, když to tak vezmu, kdyby mop, měl mozek - i kdyby to byl sebeméně mini - mop je rozhodně chytřejší). Taťka paterčat se nás ptá na různé otázky, řekl, že by o tom někdo mohl napsat knihu. Najednou jsem si něco uvědomil - KONEČNĚ JSEM ZA SVŮJŽIVOT HAPPY. Život není tak hrozný, jak jsem si dřív myslel.