Ráno jsem se vzbudil tím, že na mě ukápla Kaiova slina. Iva jako vždy byla v pohotovosti a připravovala snídani, která moc hezky voněla. Už jsem si zvykl jíst stále nějaká mišmaš přírodní jídla. Nebylo to špatné i když jsem často zatoužil po sýrové pizze či hranolkách s kečupem. Iva řekla, že snídaně bude hotová až za půl hodiny takže jsem se s Reném šel projít k malému rybníčku, kde mi vysvětloval jak ošetřit rybu a popisoval mi různé živočichy žijící v moři. Nějakou mrtvou rybu jsme tam přece jenom našli a Renému se podařila vzkřísit.

Až dolů jsme ucítili vůni snídaně a tak jsme šli zase zpátky nahoru. Všichni jsme seděli v kruhu a pojídali ten zvláštní mišmaš. Bylo to takové zelenožluté, ale když mi to chutná tak proč ne, že? Všichni jsme byli tak nějak unavení a Nicolo se tak nudil, že se změnil na kapku bílé barvy. Ralph začal svůj den tím, že Vilimu ošetřoval jeho rozříznuté zápěstí a vynadal mu za to, že mu to neřekl dřív. Ani jsem netušil, kde se ty jeho všechny obvazy pořád berou.

To je má snad i v******.(promiňťe mi to, ale obvykle tak sprostý nejsem, protože nato nemám čas). Naše čtyřčata si pobrukovali nějakou melodii, která zněla hrozně, ale nikdo z nás je nechtěl zneuctit, tak jsme o tom radši mlčeli. Byli jsme blízko u okraje a nejednou jsme uslyšeli výkřik. Kilo se tam hned vrhl a uviděl......................Ivu.

Z pohledu Kila

Iva se mě křečovitě držela. Bylo na ní vidět, že se asi za chvíli pustí. „Kilo,"  zasýpala, „já už se neudržím!" „Musíš," řekl jsem vystrašeně. „Alespoň za mě". Myšlenky se mi v hlavě honili jako splašené stádo ovcí. Díval jsem se do Iviiných očí. „Bez tebe to nepřežiju, lásko." „Já také ne," ale i když Iva nejspíše nechtěla, padala dolů. Kilo v panice vyvolal křídlaa střemhlav se vrhl do vody kam Iva spadla. V tuhle chvíli mu bylo úplně jedno jestli bude mít promočená křídla - jen, aby Iva žila." Pod vodou se zmítalo Iviino tělo. Chytil jsem jí do náručea vynořil se, abych se mohl nadechnout. Zamířil jsem ke břehu. Ať dýchá. Prosím. Položil jsem své ucho k Iviině nosu. Nic jsem necítil. Zkusil jsem to znova. Třeba má mé ucho pouze špatný den. Těšil jsem své myšlenky. Bohužel jsem pochopil, že to tak není. Sesunul jsem se na kolena do vody a začal brečet. Vůbec nevím kde se ty slzy berou. Vždyť jsem přece kluk a kluci, zejména já nikdy nebrečí. Tisknul jsem k sobě Ivu v naději, že se probere. Ani po deseti minutách se nic nestalo. Takhle jsem tam seděl do té doby dokud jsem neomdlel a Ivu schvátil zvláštní vír vody.

„Jak je na tom?", zeptal jsemse Ralpha a kývl ke Kilovi, který byl zabalený v několika přikrývkách a jeho oblečení se sušilo na nedalekém stromě. Kdyby to věděl, tak by jistě umřel hambou, i když už tady žádná holka není. „Víceméně dobře." Oddychl jsem si. Když teď nemáme co jíst, tak bychom měli co nejrychleji vyrazit, aby jsme nespadli do dalšího nebezpečí. Dospělí se o něčem radili a Zita s Teem u mě sedělia společně jsme sledovali Kila. Protože jsme se nemohli dlouho zdržovat, tak neši dělníci vyrobili vzdušné vozidlo. Po pár hodinách jsme dorazili k menšímu městečku. Velice se mi líbilo, neboť zde bylo hodně přírody a málo silnic. Dospělí nás nasměrovali přímo na pravý okraj, kde se tyčil pomněrně velký dům. Naši rodiče museli mít už ze začátku dobré vztahy, když všichni žijeme pod jednou střechou. Každý pár dospělích měl svoji ložnici a jinak jsme měli pokoje po čtyřech. Já byl samozdřejmě s Kilem a druhou část měli René a Ralph. Sundal jsem Kilovi boty a položil ho na postel. Převlékl jsem se do pyžama a šel spát.