Někdo z nás otevřel dveře. Zjevně Philip. Vypadalo to jako u nás, akorát se lišila jména. Kilo přejížděl zrakem po jménech na postelích. Zastavil se u jedné z nich. Jenom se malinko dotkl peřiny a ona vstala. Měla na sobě ohyzdně šedou uniformu jako my, na které se jen proměnily kalhoty za sukni. Na nose měla hromadu pih a vlasy měla zapletené do dvou zaplétaných copů. Byla dost hubená a koukala se na nás svýma oranžovo žlutými očkama. „Kdo je to?" řekla a kývla směrem ke mně. Kilo už chtěl něco říci, ale já jsem ho předběhl. „Jmenuji se Georg a jsem okřidlenec. Bratr Kila." Natáhla ke mně ruku a já ji stiskl. „Já jsem Iva. Dělám lektvary a umím si poradit s přírodou, abych dostala něcok jídlu." Já s Kilem jsme vyvolali křídla (moje jsou bílé) a postupně jsme snesli všechny dolů.

Když jsme všechny dopravili dolů, tak se všichni sesedli do kruhu, abychom se domluvili na záchraně našich rodičů. Matěj mrkl na kluky. „Teď bychom vám mohli být užiteční my a mapaři." Zjevně se nás rozhodli zasvětit do svých plánů. „Matuš má podle všeho zmapované celé Archagate a pokud se nemílím, tak jsou naši rodiče v pokoji dva a tři. Pokud bychom trochu mákli a pořezali jeden strom, tak bychom mohli sestrojit létající vozidlo. Byli bychom hotovi rychleji, než kdyby Kilo s Georgem snesli těch čtyřicet lidí po jednom. Iva by pak mohla vozidlo zahalit jakýmsi lektvarem, aby to pro ně bylo bezpečnější." Najednou se Kilo a Iva přiblížili k sobě. Náhle se dlouze políbili a zjevně jim bylo jedno, že na ně všichni koukáme. Když se od sebe zase oddálili, tak Kilo řekl: „I ti co byli léta někde zavření si čas od času můžou něčím rozptýlit." Iva se usmála. Zjevně myslela na to samé. S prací jsme byli docela rychle hotovi. Marc, Mario, Matteo i Matěj sestrojili zvláštní vozík během minuty. A rázem jsme zachraňovali. Najednou někdo vkročil do dveří. "A sakra," pomyslel jsem si. Babka div neudělala poplach. Teddy k ní přistoupil a medvídka tiskl k sobě. Jednou mě napadlo, že mu dodává energii. „Celou dobu jste tyto nevinné lidi drželi pod zámkem," začal Teddy a díval se jí do očí, „ale nikdy jste nepomysleli na to kdyby někdo podzámkem držel Vás, nebo nemám pravdu?" Zavrtěla hlavou. „Proto jsme tak laskaví, že jsme Vám to přišli ukázat. Ukázat to jaké je se cítit jako vězeň." Teddymu blýsklo v očích a babka se roztřásla.

Marcell toho využil a proměnil ji v hrací kostku. Dospělí se na nás nevěřícně koukali. Kiro pochopil, že jim malý vozík nebude stačit, tak využil svého malého přírodního daru a vytvořil dlouhé liány. I druhá skupina už slézala dolů. Já s Kilem jsme některé nosili, aby to šlo rychleji. Marcello nahoře ještě zůstal. Rozhlédl se kolem sebe a vytvořil přesné kopie našich rodičů. Potom k nim promluvil: „Teď si všichni lehnete do postele a zavřete oči. Za dvě hodiny můžete zmizet." Iluze se snažili o protest, ale Marcello je umlčel. „Mé iluze mi neodmlouvají," řekl přísně a vyskočil za náma z okna. Naštěstí tu byl Kilo včas aby ho chytl.

Našli jsme si místo, které bylo krásně skryté a teplé. Kai se na Kila prosebně podíval.

„Můžu se podívat do budoucnosti?" „Když chceš.." Kai šmátl po své skleněné kouli.

„V budoucnu proběhne jakýsi boj. V lese. A jedna nečekaná událost, která hluboce zasáhne do života jednoho z nás." Otřásl jsem se. Na představování rodičů už nikdo neměl sílu.

Po tolika věcech co se za dnešek stalo jsme všichni padli únavou. Georgovi se vybavila část ze zpěvů Sapphiquových:

Sapphique vyjel z propleteného lesa a spatřil Bronzovou pevnost. Zd aleka široka se do jejich bran hrnuli lidé. „Pojďte dovnitř," naléhali. „Pospěšte si! Než zaútočí!" Rozhlédl se kolem. Nad kovovým světem se klenula kovová obloha. Ti lidé byli mravenci na pláních. Vězení. „Copak jste zapomněli," otázal se, „že už jste uvnitř? Oni však spěchali kolem a říkali, že je šílený.