Najednou nikdo v předsíni začal křičet. Div jsem nevykřikl, ale Oleg spal dál. Potichu jsem se vplížil na schody, abych viděl až do předsíně. Tam rodiče zase křičeli jako před týdnem. Nebylo jim rozumět ani slovo, jen jsem viděl jak trhají jeden dopis. Velký dopis.

„Nic z toho dopisu Georg neuvidí - nikdy!" To bych se na to podíval, pomyslel jsem si. Když se rodiče zase odklidili do ložnice, tak jsem sešel dolů. Seskládat dopis bylo lehké jako facka, protože ho roztrhli jen vejpůl. Začal jsem potichu číst:

Milý synu Georgi,

konečně jsme zjistili kde zrovna jsi. Já jsem tvoje máma. Máš bratra, který se jmenuje Kilo.

Zrovna se nachází ve Fell Hall. Tvoji nevlastní rodiče tě tam zjevně také dají. Utečte. Tvojí schopnost zjistíš sám. Nás najdeš v Archagate, které se nachází naproti Fell Hall. Osvoboď ty kteří ještě dobře myslí a nás. Slibuji, že pak budete všichni šťastní.

Tvoji praví rodiče

Nevěřícně jsem zamrkal. Četl jsem dopis pořád znova a znova. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Rychle jsem si dopis zastrčil do kapsy u kalhot, aby mi ho nikdo nemohl ukrást.

To že mě někam zavřou se mi teda moc nezamlouvalo. Celý den probíhal jako vždy. Práce, práce a práce a Oleg se jako vždy válel u televize, ale mě to dnes nevadilo.

Ten dopis byl nej. Jen mi nešlo nějak do hlavy, že bych měl jakousi schopnost. Kdybych se zeptal Olega jaká je moje schopnost, tak by mi odpověděl, že jsem neuvěřitelně nemožný, přitom to jsem já, který složil příjmačky na Gymnáziu na které ho rodiče nedali, nýbrž nechtěli svého synečka „znervózňovat". To mě šla neuvěřitelně Fyzika a Chemie, učil jsem se napřed, abych dosáhl na střední co jsem chtěl - Gympl nebo jazykové zaměřění. Moje myšlenky mě tak vzdálily od reality, že jsem upustil skleničku, což samozřejmě vyburcovalo „mámu", která okamžitě přiběhla dolů a rozkřikla se co jsem to za kopyto, že neumím být chvíli zticha a podobně. Přitom to je ona, která pořád ječí jako komando. Když konečně odešla, tak jsem se začetl do svého seznamu zpěvů Sapphiquových.

Někteří říkají, že v srdci Vězení se houpe obrovské kyvadlo nebo že je tam komora doběla rozžhavená energií, jako jádro hvězdy. Já osobně si myslím, že pokud má Inkarceon srdce, je úplně ledové a nic by v něm nedokázalo přežít.

Zpěvy Sapphiquovy byly tak divné, ale mě bavilo je číst pořád dokola, protože mi to svým způsobem přinášelo určitou útěchu. Potom zase přišla máma a rozječela se. Nechápu co na tom ječení pořád ta ženská má.