„Do hajzlu! Barty, cos to proved? Tos musel zaklepat bačkorama, kurva?" zaklel nahlas Antonin, když malým zamřížovaným okénkem sledoval, jak po chodbě kráčí malý průvod, který odnáší tělo jeho spoluvězně.

„Přesně," přitakal Rodolphus a Rabastan jenom zabručel. Ani ostatním vězňům nebylo do řeči.

„V životě bych neřekla, že mi tak budou chybět ty jeho blbý řeči," popotáhla Bella.

„Zasranej život," ulevil si Rookwood.

„Chudák kluk," dumal Sirius.

„Hele, pardon, že vám do toho kecám," ozvalo se z nejvýchodnější cely. Její obyvatel tu byl nejkratší dobu, vlastně jen několik týdnů a Smrtijedům se ještě neráčilo vzít na vědomí jeho jméno. „Vždyť jste ho pořád okřikovali, stírali a šikanovali. Co tak najednou?"

„Byl to sice kus telete, ale byl to jenom kluk, a byl jeden z nás," odpověděl lakonicky Dolohov.

„Až teď mi došlo, jak zasraně krátkej může život bejt," vzdychl Rabastan. „Přijde smrt, udělá škrt, a nezbyde po tobě ani prd..."

„Jo, a šoupnou tě dva metry pod zem, hoděj na tebe půltunovej kus šutru a napíšou na něj ‚Budiž ti země lehká,' fakt pecka," odfrkla si Bellatrix.

„Tak zrovna Barty si s tíží svýho pomníku nemusí lámat hlavu, jeho čeká akorát jáma tady na tom prokletým místě, hned vedle těch ostatních zoufalců," řekl chmurně Rodolphus. „Ostatně, dřív nebo pozdějc budem ležet vedle něj."

„Ani na důstojný místo k poslednímu odpočinku nemáme nárok, to je teda depka, přátelé," pronesl Rookwood.

„A to si představte tu depku, že já tam budu muset bejt s váma," řekl Sirius v chabé snaze o odlehčení situace.

„Merline, to je vůl, on si snad dělá srandu úplně ze všeho," zavrtěl hlavou konsternovaně Rabastan.

„Neberte ten život tak vážně, stejně z něj nevyváznete živí," opáčil Sirius. Dolohov nad nimi mávl rukou a přestal si jich všímat. Místo toho alespoň pohledem z okna a myšlenkou doprovázel na poslední cestě mladíka, který mu tak často sloužil jako terč jeho vtipů a hromosvod. ‚Teď už z něj slušnýho Smrtijeda neudělám,' pomyslel si v duchu ostřílený válečník a ztěžka polkl.

Také Bellatrix přestala vnímat jejich popichování a zamřížovaným oknem sledovala, jak se na narychlo vykopaném hrobě vznesla hlína a vytvořila malou mohylu nad jejich mladým spoluvězněm. V duchu si přísahala, že ona se stejnou cestou nevydá, její tělo v azkabanské půdě nespočine. Ona se odtud jednou prostě musí dostat. Za každou cenu!!!