„To je moudro dne," ušklíbl se Dolohov. Nadávat na Brouska už ho nebavilo, když ten srab zmizel a už ho neslyšel. Potřeboval další terč.

„To bylo tak hluboký, že jsem neviděl na dno," kuckal smíchy Sirius ve své cele.

„Mlč, vořechu, nebo ti spočítám blechy," houkl Rabastan, který si to vyložil jako nemístné rýpání.

Zdálo se, že se Antoninova hádavá nálada přenesla na něj. Vzedmula se v něm touha někoho praštit, tak silná, že bylo utrpení, že ji nemůže naplnit. Leda by praštil sebe. A to se mu nechtělo, nikdy nebyl právě fanouškem masochismu, ačkoli bolest druhých si uměl užít.