BTS • YUNGI • NAMJUN • BUDOUCNOST • DISBANDMENT

Nebýt drobného pohybu palce pravé ruky, Yungi by jen stěží vnímal Namjunovu přítomnost; tak nezvykle klidně seděl. Uvolněná strnulost, okamžik zamrazený v pohybu. Dávno přivykl dlouhému tichu, stejně tak s neochvějnou jistotou rozeznal zamyšlení.

Dnes však v sobě mlčení neslo ještě něco navíc.

„Není to mnoho," komentoval, když si povšiml zájmu, se kterým mladší druh zkoumá zbrusu nový nábytek. „Ale postačí to."

„Je to nezvyk," zamumlal v odpověď. Prsty nepřítomně přejížděl po desce stolu z tmavého lakovaného dřeva. Prostá, a přece pěkná práce. Kývnutím ocenil Yungiho výběr.

V té chvíli nebyl s to rozpoznat, jestli ho Namjunův souhlas těší či naopak. Zvedl se z křesla – taktéž ještě vonícího novotou – a odebral se do kuchyně, ponechávaje muže vlastním myšlenkám.

Netrvalo dlouho a zpoza průsvitných panelů, jichž Yungi využíval namísto pevné stěny, k Namjunovi dolehlo cinkání nádobí a několikero neurčitého cvakání. To následně přešlo v hukot, a brzy se u stropu začaly objevovat proužky páry.

Yungi se vrátil s podnosem obtěžkaným čajovou konvicí a dvěma mističkami i s podšálky, a postavil ho na stůl. Z konvice se ještě kouřilo.

„Čaj?" povytáhl host nad tou volbou obočí.

Rozestavil nádobí na stolek a oběma nalil teplý nápoj. Namjun jej navzdory předchozí poznámce s povděkem přijal. Držel nádobu za okraj a pouze špičkami prstů, aby uchránil citlivou kůži na rukou před popálením. Jemným fouknutím rozčeřil tmavou hladinu.

Na rozdíl od mladšího Yungi nečekal, až obsah hrnku vychladne. Usrkl horkého čaje a okamžitě ucítil, jak se mu pálí špička jazyka. „Je to příjemná změna," řekl a odložil mističku stranou. „Myslím, že nechci kafe vidět už do konce života."

Namjun se při vzpomínce na drogu, která je tak dlouho udržovala v chodu, zašklebil. „Nebudu se s tebou přít."

„To by bylo pěkné," souhlasil.

Zpoza pootevřeného okna k nim doléhalo cvrlikání ptáků a jemné šustění, jak se listy navzájem třely o sebe. Okna halily tenké, zčásti průsvitné závěsy krémové barvy, tu a tam rozvlněné rozmary podzimního vánku. Světlo pronikající dovnitř bylo teplé, dokonale ladilo s přívětivým zařízením místnosti.

Yungi naklonil hlavu ke straně. Tmavé vlasy se setkaly s měkkou výplní křesla a celé jeho tělo zaplavil podivně příjemný pocit. Jak dlouho jen čekal na tento okamžik?

„Je to zvláštní, nemyslíš?" optal se. „Nečekal jsem, že to bude tak..."

„Klidné?" dokončil za něj Namjun. V jeho tváři se odráželo porozumění; vzácnost mezi nimi dvěma.

Aby se vyhnul odpovědi, přiložil misku opět k ústům. Čaj během jejich rozpravy pomalu chladl, ale teplo pořád stačilo k tomu, aby dráždilo popálené buňky.

„Opravdu moc zvláštní," pokračoval po chvíli, jako by v prvé řadě nikdy nepřestal. „Nemyslím, že zapomněly. Na to je příliš brzy. Je to nezvyk, Namjune," povzdechl si. „Je to všechno ještě moc čerstvé..."

Poslední větu Yungi zahuhlal spíš pro sebe, než aby na ni čekal odpověď. Jenomže Namjun potřeboval mluvit. Po zemském povrchu kráčelo téměř osm miliard duší, ale hyeong byl v tu chvíli jediný, kdo ho dokázal pochopit.

„Taky to cítím," přisvědčil. „A přitom – co se změnilo?"

My, Namjune.

My, Yungi.

Pootevřel ústa – sám v tu chvíli nevěděl, jestli dovolí slovům uniknout, či je jen zadusí sladkým teplem.

Nestihl se rozhodnout. Vzduch protnuly vibrace, a Namjunův obličej se stáhl nepříjemnou předtuchou. Sáhl do zadní kapsy džínů a vylovil z ní telefon. Stisknutím tlačítka utnul vyzvánění, a odložil ho na desku stolu, daleko mimo dosah.

I vzhůru nohama dokázal Yungi rozpoznat jméno volajícího. Bylo by zvláštní, kdyby to nesvedl.

„Nezvedneš to?" povytáhl obočí, když začalo být jasné, že Namjun nemá v úmyslu hovor přijmout. Stejně tak ani neměl to srdce jej odmítnout. Jako by to nebylo samo o sobě dostatečně zlé, volající se odmítal snadno vzdát. Jak příznačné, pomyslel si Yungi.

Zavrtěl hlavou. „Volá mi už od toho, co jsme se... už několik dní," zakončil neurčitě.

„Potřebuje tě."

Ta dvě slova ho donutila pevně zavřít oči. „Nemůžu tu pro něj být napořád."

„Ne," přikývl Yungi. „Nikdo nemůžeme."

Ve stejném okamžiku slunce zablikalo o něco jasněji a zbloudilý paprsek se protáhl skrz škvírku dřevěných žaluzií. Propletl se mezi skříňkami přistavěnými u zdi, minul starožitné hodiny, a rozlil se Namjunovi po obličeji. Muž přivřel oči a zcela nevědomky tak uvedl Yungiho v nefalšovaný úžas, neboť žili, opravdu žili, teď, tady, rozbití v pouhé střípky lidskosti.

Ještě pořád ji neztratili docela.

„Miluje tě," poznamenal. S hlavou opřenou o hranu křesla pozoroval svého druha, vyčkávaje na jeho reakci. „I po takové době..."

„Člověk by řekl, že z toho vyroste, co?" přisvědčil Namjun.

„Už to není dítě."

„Není," dal mu za pravdu.

Povzdechl si; ramena mu při tom drobném pohybu ztěžka, na bedrech jako by se usadilo deset let navíc.

„Co budeš dělat?" zeptal se. Samotného ho překvapilo, s jak upřímným zájmem očekává odpověď.

I Namjun zestárl. Těžko říct, jestli v průběhu let, či právě stejně jako on pod tíhou okamžiku. Díval se na něj a nedokázal pochopit, že před ním sedí dospělý muž.

„Myslím, že potřebuju pauzu. Žít chvíli jako Kim Namjun, chápeš?"

„Znáš ho ještě?"

Znal ho on?

K jeho úlevě mladší zavrtěl hlavou. „To právě musím zjistit."

Pozvedl misku k ústům – a zjistil, že je prázdná. Zamračil se. Nepamatoval si, že by mu docházel čaj.

Ani čas.

Možná byl jen příšerně nevšímavý.

Natáhl se a dolil si z konvičky druhý šálek. Kývnutím nabídl Namjunovi, a ten zdvořile odmítl. „Neměl jsem ho rád," pokračoval Yungi, když odkládal porcelán zpět na podnos. „Namjuna. Předtím. Byl to arogantní kretén."

Při vzpomínce na nevyspělé dítě – děti, opravil se; oba dva byli ještě děti – se musel pousmát.

„Snad dospěl," dodal.

„A mě?" optal se Namjun; v hlase na okamžik zazněl škádlivý podtón, jímž oba dva tak lehkovážně poslední desetiletí plýtvali. „Máš mě rád, hyeong?"

Místo odpovědi mu věnoval drobný úsměv. Skrýval v sobě mnoho; a přece jen zlomek toho, co se v tom okamžiku bouřilo v něm samotném. „Pozdravuj ho ode mě. Až to zjistíš."

Telefon se znovu rozezněl. Namjun se tentokrát ani nepodíval na jméno volajícího; rovnou ho otočil obrazovkou dolů.

„Bude to mít těžší než my," poznamenal Yungi. „Vyrostl v tom."

„Zavolám mu," slíbil, a oba věděli, že mluví pravdu. „Až... až to pomine."

„To může trvat roky," řekl. „Čekal by, to víš."

„Samozřejmě."

Prsty na nohou přejížděl po hebkém koberečku umístěném pod svým křeslem, a na okamžik zauvažoval, jaké to je, cítit čerstvou trávu pod chodidly? Bude to muset zkusit. Až přijde jaro.

Čekal už příliš dlouho...

Namjun si naproti němu zdvořile odkašlal.

„Měl bych už jít."

„Ovšem" odtušil, aniž by se obtěžoval zkontrolovat hodiny. Odložil šálek s nedopitým čajem zpět na podnos vedle Namjunova, zvedl se z křesla a pokynul mu, aby šel jako první, jak se v roli hosta a hostitele patřilo.

Přece jen něco zůstalo stejné, pomyslel si Yungi.

Zdalipak se tentokrát jedná o něco víc, než jen o další hru?

„Hyeong?" Hluboký hlas ho vyrušil úvah. Vzhlédl; pár zkoumavých očí už na něj čekal. „Jsi v pořádku?"

„Budu," odpověděl. Možná z něj jenom promlouvá naivita – nikdy se mu nepodařilo zbavit se jí, navzdory tomu, co se říkalo – ale cítil se jinak. A přece se nezměnilo nic.

Možná nikdy úplně nepřestal být Yungim.

Možná i Namjun byl stále Namjunem.

„Opovaž se mi tu něco zničit," utrousil při pohledu na muže zápasícího se lžící na boty. Obuv z pravé kůže, šitá na míru, nepatřila k něm, u nichž se přetrpí sešlapané paty. Stál k němu zády – hrbil se – ale přísahal by, že na jeho tváři zahlédl při tom prohlášení něco důvěrně známého; pobavení.

Oblékl si kabát, a než sáhl po klice, krátce Yungiho objal.

„Opatruj se," zašeptal mu do ucha.

Odstoupili od sebe. Mezi oběma muži zavládlo ticho.

„Musím jít."

„Ano," souhlasil.

Ramenem se zlehka opíral o zeď. Kloub proti tomu tlaku neprotestoval; dnes je tedy dobrý den, přikývl sám pro sebe, aniž by spustil oči z odcházejícího hosta.

Nastavil Yungimu záda – tak prosté gesto, a tolik důvěry v něm. Neochvějné, vzácné. Zavrtěl sebou po vzoru prastarých sil vzpouzejících se pod kůží od okamžiku, kdy Namjun překročil práh jeho domova. Jak mohly celé roky nenuceně vyústit v toto setkání, v tento jediný moment?

„Namjune."

Zastavil se, ohlédl se za ním. S jednou nohou nakročenou za prahem dveří bývalý idol vyčkával; naslouchal slovům, jež neměla přijít.

Nevěděl, co říct. Tolik slov. Tolik pocitů. A ze všech těch lidí...

Kim Namjun rozuměl.

„Musíš jít," zopakoval Yungi poněkud přiškrceně.

„Ano."

Život neměl ve zvyku zastavovat, jakkoliv úpěnlivě jej jeho lidé prosili. Jen jednou za čas, tu a tam, když sám cítil, že si to onen okamžik zaslouží, si dovolil zpomalit – a setkání dávných rivalů, kolegů, přátel k těm výjimečným příležitostem rozhodně patřilo.

Dopřál Namjunovým plicím teplo dohořívajícího krbu, a Yungiho srdci prazvláštní mír; oběma jim dal okusit té překrásné bolesti, jakou s sebou přinášely konce a nové začátky.

Pak je nechal jít.

Budou to mít těžké; oni všichni. Na jeden prchavý moment zauvažoval, že by to udělal. Ustal by na své pouti – zestárl by, zemřel spolu s nimi. Nějakým podivným způsobem mu to připadalo správné.

Nechal tu myšlenku rozplynout v tikání ztracených vteřin, a znovu přidal do kroku. Nemohl zastavit, nesměl, dokonce ani pro ně.

Život šel dál.

A oni s ním.