BTS • JUNGKOOK • TAEHYUNG • POLIBEK

Lýtkovým svalem mu výhružně pulzovalo. Tělo rozeznalo blížící se nebezpečí a takto jej na něj upozorňovalo: pokud nezakročí, zakousne se do svalu během následující hodiny či dvou křeč. Bolest však nebyla natolik silná, aby donutila Jungkooka s ní něco udělat. Místo toho, aby se řádně protáhl, pouze natáhl nohu co nejdál od těla, a nadále upíral svou pozornost k displeji telefonu. Pročítal si právě novinky na sociálních sítích na jednom z mnoha svých tajných účtů. Na tomto konkrétním se vydával za svou fanynku.

Nebylo to vlastně vůbec těžké. Na profilový obrázek vybral jakýsi rozesmátý snímek z koncertu – už si ani pořádně nepamatoval, v jaké části světa byla fotografie pořízena – do jména vepsal po anglicku maknae Jungkookie, přihodil pár symbolů, co se mu podařilo vykouzlit přes klávesové zkratky, a bylo to. Snad se nemusel ani tolik snažit – i kdyby si založil profil pod svým rodným jménem a den co den by přidával příspěvky o tom, co zrovna dělá, sotva by mu uvěřili, že se skutečně jedná o něj.

Kéž by to bylo takto snadné i v reálném životě.

Projížděl příspěvky několika větších účtů, které předtím zběžně přidal do seznamu sledovaných, aby jeho profil působil důvěryhodněji. Nic zvláštního se dnes na internetu podle všeho nedělo. Minul několik koláží a příspěvků připomínající všem slečnám, aby se denně nezapomněly alespoň pětkrát podívat na písničku z jejich nejnovějšího alba, až nakonec skončil u ankety.

Z internetového průzkumu vyplývalo, že minimálně dva tisíce pět set sedmdesát jedna lidí na planetě právě v tomto okamžiku trápí otázka, jak voní Kim Taehyung.

Den předtím se setkal s něčím, co až nepříjemně připomínalo mentální zhroucení z namodro obarvených vlasů, a minulý týden zase převrátila internet vzhůru nohama piha na jeho nose. Každičká část, každý Taehyungův rys si vysloužil zbožný obdiv.

Z nedostatku jiné smysluplné činnosti otevřel sekci komentářů. Hned nahoře se tři fanynky dohadovaly, jestli Taehyungovu existenci obklopuje vůně borovice nebo krému na ruce.

Pokusil se představit si to – a musel toho okamžitě nechat. Ani jedna z možností mu zkrátka neseděla.

Ale aby jim úplně nekřivdil, fanynky se ve svých odhadech tu a tam dokázaly trefit docela přesně. Jungkookovy šaty například vskutku voněly po aviváži, jak se říkalo.

Namjoon hyung taky voní pěkně, napadlo ho. Kombinací vlhké hlíny, dřeva a ještě čehosi, co Jungkook neuměl pojmenovat. Hoseok byl cítit jako luxus – lepší slovo ho zkrátka nenapadalo – a Yoongi jako kožená židle v jeho studiu. Jimina by poznal i poslepu podle šamponu, co používal, a Seokjin mu z nějakého důvodu vždycky voněl jako domov.

Znovu si prohlédl možnosti, které fanynka v původním příspěvku vypočítala; jednalo se o seznam obdivuhodné délky. Výčet zahrnoval vonné svíčky, bylinky, kosmetické přípravky i několik druhů jídla. Dokonce objevil obrázek jakési draze vyhlížející voňavky, kterou Taehyung použil na předávání cen před několika lety, a to přesně jednou jedinkrát životě. Později parfém daroval Hoseokovi.

Právě teď si byl jistý, že Taehyung nevoní ani trošku.

Dotyčný se válel kousek opodál. Ležel obličejem vzhůru na prknech tréninkové místnosti, ruce a nohy rozhozené do všech světových stran. Hlavu měl mírně zakloněnou, a ačkoliv první tréninkový blok skončil před deseti minutami, po tváři mu ještě stékal pot. Šedá látka volného trička jím byla kolem krku a pod pažemi přímo nasáklá; to samé si mohl domýšlet o zádech.

Kromě nich se v místnosti nenacházel nikdo. Namjoon a Yoongi pospíchali do sprch, přichystat se na jakousi schůzku později toho dopoledne, týkající se záležitostí, kterým maknae pořádně nerozuměl. Pokud šlo o zbytek skupiny, byl si vcelku jistý, že Hoseok zase jednou marně zápasí s automatem na pochoutky umístěném dole ve vstupní hale budovy, zatímco Seokjin s Jiminem mají z celé té podívané náramnou zábavu. Když se pozorně zaposlouchal, přísahal by, že slyší jejich smích až tady, o dobrá čtyři patra výš.

Potřásl hlavou, snad aby z ní dostal Seokjinův domnělý řehot, a vrátil se zpět k seznamu možností. Chvíli jimi listoval, než se rozhodl hlasovat pro levanduli. Během toho, co ťukal do obrazovky, sebou koutky jeho rtů zaškubaly. Dál od pravdy už snad být nemohl.

Nakonec se neudržel a zasmál se nahlas. Byl to jen krátký, neúplný zvuk, ale stačil k tomu, aby upoutal Taehyungovu pozornost.

Nadzvedl hlavu a natočil ji k Jungkookovi. Ten se spěšně snažil zamaskovat náhlé veselí.

„Co je?" zajímal se.

„Nic," opáčil, ale to už se Taehyung přetočil na břicho a po čtyřech se sunul za ním.

„Říkám, že nic!"

Telefon stisknutím tlačítka na boku raději zamknul. Není důvod, aby si přítel četl, co jej pobavilo.

Taehyung se připlazil až k němu a vecpal svou hlavu mladšímu do klína. Maknae nakrčil nos. Kyselý pach potu, který předtím vnímal jen matně, neboť jej mozek vyhodnotil za známý a tudíž v tu chvíli nepodstatný, teď útočil na citlivé čichové buňky, když se Taehyung ocitl v jeho bezprostřední blízkosti.

Pokusil se ho ze sebe odstrčit, ale bez úspěchu.

„Smrdíš," stěžoval si.

„Ty taky."

„Dovol?" ohradil se. Během tréninku se téměř ani nezadýchal, a byl si jistý, že jeho oblečení (obyčejné bílé tričko s krátkým rukávem a černé šortky) zůstalo převážně suché. Chystal se tento argument vyslovit i nahlas, ale sotva pootevřel ústa, byla násilím zaklapnuta, jak se Taehyungovo mokré čelo setkalo s jeho čelistí.

Pokusil se před náhlým útokem uhnout zakloněním hlavy, ale narazil na omezení lidského těla. Taehyung postupující vpřed měl na rozdíl od něj cestu volnou.

„Ach! Hyung! Přestaň!" křičel, jenomže bylo příliš pozdě.

Starší svalil nic nečekajícího Jungkooka k zemi, popadl ho za ramena, aby se nemohl zvednout, a s chichotáním, které se spíš než k idolovi hodilo k třináctiletým slečnám, jejichž příspěvky se ještě před několika minutami bavil, otíral svůj krk o ten jeho, úplně jako šelma značící si své území.

„Hyung!" naříkal přišpendlený k podlaze celou Taehyungovou vahou. Nepříjemnost celé situace stupňoval fakt, že z něj sálalo jako z kamen. „Dost! Fuj!"

Teprve až když se Jungkook mezi jednotlivými skřeky snížil k doprošování, sevření povolilo. Tlak na hrudi a ramenou ustoupil a on se konečně vyvlékl z Taehyungova dosahu. Oči mu při tom slzely – někdy během nemilosrdného útoku se jim do cesty připletla záplava kudrnatých vlasů.

Zamrkal. Jednou, podruhé. Potřetí se jeho vizi opět navrátila ostrost, a s ní pohled na útočníka. Ten se culil jako sluníčko, obličej jen několik centimetrů od toho jeho.

„Nemám tě rád," sdělil mu Jungkook. Na podporu svého tvrzení našpulil rty jako uražené dítě, což mělo za následek, že Taehyung odhalil zuby v tom svém pitomém obdélníkovém úsměvu. O tom se na sociálních sítích diskutovalo jenom asi tak milionkrát.

Nerozuměl jim. Jeho přítel byl pohledný, o tom žádná, ale nedokázal to. Neviděl v něm nic z toho, nad čím se internet rozplýval. Postupně se vymývající barva na vlasy nebyla ničím jiným, než právě barvou. Stejně tak úsměv představoval pouze roztažené rty, piha zase kapku pigmentu.

Taehyungovy rysy byly pouze jím, Taehyungem. Člověkem z masa a kostí.

Člověkem jako on.

Aby se nemusel dívat na triumfální výraz svého přemožitele, sklopil zrak níž. Zpocený lem trička se během krátké potyčky odlepil od Taehyungovy hrudi a odhalil tak pohled na jeho klíční kosti. Další tolik opěvovaný rys jeho těla. Tam, kde na fotkách ostře kontrastoval stín s perfektní pokožkou, teď vyskákaly shluky drobných pupínků a zarudlé skvrny.

V kombinaci s oroseným čelem a horkem, které Jungkooka zaplavilo, když se mu hyung vecpal do osobního prostoru, mu všechno konečně zapadlo do sebe.

„Potřebuješ zchladit," usoudil.

Taehyung sledoval, kam směřuje jeho pohled. I on si dal rychle dvě a dvě dohromady. „Skoro to necítím," ujistil ho. Celý dojem poněkud pokazil, když prsty zabloudil k zarudlému místu a bezděčně se poškrábal.

O takových věcech už se Jungkook na internetu nedočetl.

Odtáhl se od svého druha dál a zvedl se na nohy. Lýtko při tom pohybu zaprotestovalo. Málem by na něj zapomněl.

Poněkud neobratným krokem došel ke skříňce, kam zaměstnanci pravidelně doplňovali půllitrové lahve s vodou. Popadl do každé ruky jednu a donesl je Taehyungovi. Starší lahev s povděkem přijal. Na nic nečekal a vyklopil její obsah do vyprahlého hrdla.

„Díky," podařilo se mu říct mezi jednotlivými doušky.

„Měl by ses převléct."

„To měl," souhlasil Taehyung. Prázdnou flašku postavil na zem vedle sebe, a natáhl se po druhé.

Zatímco pil, Jungkook našel v Taehyungově tašce čisté šaty na převlečení. Beze slova mu je podal. Posadil se na zem vedle staršího chlapce, upíjel zbytek vody z lahve a mlčky pozoroval, jak se převléká. Doby, kdy před sebou pociťovali ostych, dávno pominuly.

Viděl ho tolikrát. Nahého – skutečně nahého, fyzicky i emočně. Bez spodního prádla i ochranných bariér, které mezi sebou a světem musel jako idol nevyhnutelně vybudovat.

Taehyungovy břišní svaly se zavlnily pod zpocenou kůží, když si přetahoval čisté tričko přes hlavu; a Jungkookovi došlo, že by je mohl mít. Mohl by ho mít celého, se vším všudy, neboť když směl mít jeho pot i vyrážku, nic mu nebránilo přivlastnit si klíční kosti, nesouměrná oční víčka i pihu na nose. Hyung by jej nechal.

Stačilo si jen říct.

„Taehyung-ah?" začal opatrně, než stihne od té myšlenky upustit.

„Hm?"

Důvěra bolí. Pouto hluboké natolik, že sahalo až do samého nitra jich obou, představovalo nepopsatelnou tíhu. Pravda v celém svém hrůzném významu dopadla na Jungkookova bedra, drtila ho pod sebou úplně stejně, jako Taehyung před pouhou chvilkou. Několik slov – a do klína mu spadne to, po čem toužily miliony po celém světě.

Zodpovědnost. To je to slovo. Nesl zodpovědnost.

„Políbil bys mě?"

Věděl, že ano, ještě než se Taehyung naklonil vpřed a přitiskl své rty na ty jeho. Nikdo a nic na světě ho ale nemohlo připravit na to, jaké to bude.

Nechutnal po levanduli ani borovicích. Jeho rty byly slané, stejně jako zbytek těla; mokré a dychtivé. Ukradly si ho pro sebe, a on jim to dovolil, sobecky je odmítal nechat jít. Jen neochotně se s nimi loučil, když se oba o několik vteřin později potřebovali nadechnout. Taehyung zmizel a zůstalo po něm jen štípnutí do spodního rtu, kam ho škádlivě kousnul, než se od sebe odtáhli.

„Nejspíš ano," odpověděl už zcela zbytečně.

Jungkook pohodil hlavou a krátce se zasmál. „Myslel jsem si to."

Polibek nestačil k tomu, aby maknae pochopil. Díval se na tváře zrůžovělé námahou, na zpocené pramínky vlasů padající do očí, na pihu na nose i odhalené klíční kosti a pokožku podrážděnou teplem; díval se na jeho rty – ty, které se ještě před okamžikem dotýkaly jeho vlastních... a neviděl nic. Jenom rty. Jenom Taehyunga. Člověka.

Štěstí, že nic víc nepotřeboval.