Doklopýtám k vodě. Je tak průzračná, že mi umožňuje prohlédnout až na dno. Vzhledem k tomu, že ve vodě plavou ryby a vidím rostliny, sbírám odvahu a piji. Jestli je voda bezpečná, nebudu vědět ještě celé hodiny. Představa, že bych ještě někdy musela čelit takové nesnesitelné žízni, je příšerná. Znovu se dlouze, bez nádechu napiji té nejkrásnější, nejvoňavější a nejčistší vody, jakou je možné si představit.

I se zraněným kotníkem s námahou obhlížím okolí, ale kromě zchátralé chaty tady není jiné místo, kde by se dalo nocovat. Rozhodnu se nějaký čas zůstat, kvůli kotníku a vodě. Doufám, že na skládce najdu i potravu.

S bolavým kotníkem daleko nedojdu, a tak v chatce setrvávám tak dlouho, jak je to jen možné. Podzim se brzy přehoupne v zimu a já potřebuji najít lepší místo k bydlení. Blízko zdroje pořádného jídla. V hrudi se mi dme úzkost/svíravý pocit z vyhlídky na budoucnost. Potlačuji ji a nutím své ztuhlé tělo k pohybu i přes protesty kotníku.

Pokračuji tak dlouho až objevím dům na samotě.