Do očí se mi derou slzy beznaděje a začne se mi třást spodní ret. Co si počnu? Slzy nemám pod kontrolou a volně mi stékají po tvářích. Vzlykat přestávám až když mi dojdou slzy a hlavní šok odezní. 

Hřbetem ruky si otírám tvář. Koušu se do rtu, aby mě bolest probrala. Musím se dát do pohybu, abych neprochladla, pomyslím si. Alespoň instinkt přežití funguje spolehlivě.

Mezi lesy, loukami a zanedbanými poli vedou zarostlé cesty. Nemohu se rozhodnout, po které se vydám. Nakonec volím tu do mírného kopce s nadějí, že odtud bude výhled do okolí.

Krajina kterou spatřím, když dorazím na vrchol, mi vyrazí dech.