Samozřejmě doufali, že bude bloudit po světě a nebude vědět, kdo je. Anebo že si vzpomene a ztráta rodičů ho zdrtí. To spíš. Krutý trest.

Zvláštně se na mě dívá, snad starostlivě. „Promiň, neměl jsem tě s tím obtěžovat," říká a sbírá si věci. Má se k odchodu.

Propadám panice, že chce odejít.

Nechci, aby odešel. Je mi s ním dobře a cítím se s ním v bezpečí. Nepoznávám sama sebe. Jenže... co já vím, jaká vlastně jsem? Je to tak matoucí. Musím tedy dát na intuici a jednat podle pocitů.

„Počkej," vyhrknu.

Zastaví se uprostřed pohybu.

Nevím co mám říct, ale nechci aby odešel. „Kam půjdeš?" řeknu první, co mě napadne.

„Něco si už najdu," odvětí a dál si balí věci.

„Brzy bude tma, kde budeš co hledat? Tady je místa je dost...." Stydím se, že to nabízím muži, kterého vidím prvně v životě, ale nemůžu si pomoct.

S balením přestane a chvíli si mě prohlíží. „Jsi si jistá?"