Muž se dotkne mé volné ruky a já překvapením ucuknu.

„Děkuju ti," řekne vděčně. Jen kývnu.

„Neměl bys to všechno zhltat najednou. Jestli jsi měl velký hlad, mohlo by ti být zle," radím mu. Co se sakra starám? A jak je možné, že se s ním cítím v bezpečí? Je to úplně cizí člověk. Moje reakce mě překvapují.

„Já vím, ale nemůžu si pomoct," odvětí s plnou pusou.

„Jo." Kdo by to neznal... Vzpomenu si na chvíle, kdy jsem měla ukrutný hlad a nemohla sehnat žádné jídlo. Když se mi pak podařilo chytit do pasti nějaké malé zvíře, hladově jsem ho spořádala celé naráz. Když mi minulou zimu docházelo jídlo, louskala jsem poslední oříšky, které mi ještě zbývaly nebo jsem jedla pořád dokola cibulovou polévku a rýžovou kaši.

Když dojí i jablko, ze kterého zbude jen stopka a bubák, přeruší ticho: „Odkud jsi sem přišla?"

Nevím, tak jen pokrčím rameny.

Cizinec se natahuje pro batoh, načež automaticky sahám po brokovnici.