Ještě jednou se rozhlédnu kolem než zaklepu. Nikdo se neozývá.

Nejistě postávám, ale znovu zabuším, tentokrát silněji. Srdce mi buší jak splašené, cítím ho až v krku.

„Je tam někdo? Haló!" Přiložím ucho k zašlému dřevu dveří.

Ticho. Klepání je bez odezvy.

Raději ještě obcházím dům i s jeho zanedbaným okolím, jestli nenarazím na stopy něčí přítomnosti.

Nechce se mi věřit, že bych měla takové štěstí a našla obyvatelný dům. Ještě jsi ale nebyla uvnitř, připomenu si. Vracím se tedy ke vchodu a pro jistotu znovu klepu. Opět je mi odpovědí ticho a tak beru za kliku.

Jak za ni tahám, ozve se cvaknutí kovu, ale dveře stále zůstávají zavřené. Zkusím to znovu a ramenem strčím do dveří. Otevřou se.