Pozoruji rozbořené domy a zbytky zchátralých zdí. Představuji si, jak to tu dříve asi mohlo vypadat. Co za neštěstí se stalo, že je město téměř srovnané se zemí?

Bezradně se otáčím a opět nevím kam jít dál. Do města se bojím. Na horizontu vidím zvláštní bod, ale odtud nedokážu určit, o jaké místo jde. Rozhodnu se jít tím směrem.

Čím více se přibližuji, tím zřetelnější je, že jde o zpustlý lom. Všude jsou hromady suti, zrezivělé těžební stroje a hlavně smetiště. Projdu okolo opršené cedule Zákaz vstupu a zvolím strmou, ale přístupnější cestu dolů. Už jsem skoro u vody, když mi podklouzne noha na kamenité cestičce, stěží udržím rovnováhu. Zavrávorám do strany a chytím se větve, abych neupadla. Jen co nabydu rovnováhu, ucítím ostré píchání v kotníku. To mi ještě scházelo.