Jenže mi to nějak nemyslí, když jsem mu tak blízko. Mám chuť sklopit zbraň a pustit ho dovnitř.

„Pojď dál," slyším se říkat a ustoupím stranou, aby mohl projít.

V tom se mozek hlásí o slovo a já se proberu. Zastoupím mu cestu a znovu na něj zamířím brokovnicí. „Máš u sebe nějaké zbraně?"

„Mám nože tady v batohu," pozvedne modro hnědý batoh, abych ho viděla.

„Na stůl. Polož ten batoh na stůl."

Pomalu vchází dovnitř, ruce i s batohem trochu zvednuté. Poslušně pokládá batoh na stůl. Odsouvá ho kus od sebe a sedá si s lokty opřenými o stůl. Sleduji každý jeho pohyb, jestli se k něčemu nechystá. Brokovnici mám stále odjištěnou, ale teď už opřenou o rameno.

Všímám si, že se mu klepou ruce, načež je svírá v pěst. Zvědavě na něj pohlédnu.