Caroline se na své špinavé matraci ve VADEMIS probudila do dalšího pochmurného dne. Od chvíle, co ji Kjudy znásilnil, se jí nikdo ani nedotkl, ale ani s ní nepromluvil - jediný kontakt zdejších mužů s ní se omezoval na rychlé podstrčení jídla jednou denně pode dveřmi. Neviděla už ani jednoho ze svých únosců, vyrozuměla ale z dění okolo, že mají jiné, vážnější starosti než ji, což uvítala. Nestála o společnost, bála se všeho, krys v místnosti, kde nuceně přebývala, mužů, kteří jí nosili jídlo.

Netušila ani kdy, jak a jestli vůbec se dostane ven. Přemýšlela, zda její otec výkupné zaplatí, nebo jestli mu v tom zabrání jeho hrdost. Co by se stalo potom? Zabili by ji? V hlavě se jí na okamžik promítla vzpomínka na první den tady, kdy jí Jimmy držel pistoli u hlavy, zatímco ji Kjudy fotografoval. Byli by schopni tuto výhrůžku dotáhnout do konce?
Roztřásla ji zima. Obrátila matraci neposkvrněnou stranou vzhůru, přimáčkla se ke zdi a kolena přitáhla k bradě. Přitom se rozhlížela po špinavých zdech. Skrz mříže v okně dopadly na matraci sluneční paprsky. Dívka vůbec neměla pojem o čase. Kolik dní ji zde už drží? Kolik je vůbec hodin? Jak dlouho spala? Odpovědi na tyto otázky jí nikdo neposkytl. Po chvíli vstala a pokusila se vyhlédnout z okna. Na dvoře se nic nedělo. Jako by tam spadl meteorit, tak pusto a prázdno tam bylo. Ale Caroline bylo jasné, že ze všech oken míří do útrob dvora nabité pušky.

Uplynulo několik dalších hodin. Dívka myslela na své rodiče, více na maminku než na otce, vůči kterému cítila jen strach a odpor. To on přece zavinil situaci, do které se dostala! Kdyby žil řádným bezúhonným životem, nikdy by nemusela platit za jeho chybu.

V zámku náhle zarachotil klíč a dveře její cely se otevřely. Dívka instinktivně skočila na matraci, nechtěla, aby bylo její postávání u okna mylně chápáno jako další pokus či jen myšlenka na útěk. Po chvíli se odvážila zvednout zrak. U vchodu se zády o zeď opíral mladý muž, kterého nikdy neviděla. Napadlo ji, že až na Granta se zde ještě nesetkala s mužem výrazně starším pětatřiceti let, ale všechny tyto bezpředmětné úvahy se jí rázem vykouřily z hlavy, když k ní muž promluvil:
,,Dnes nám přišlo výkupné čtyři miliony dolarů, slečno Redwingová. Pojďte ke mě. "
Dívce zaskočila slina a rozkašlala se. Zmateně vstala a popošla k mladíkovi, který už netrpělivě chřestil v ruce kovovými pouty. Jakmile byla Caroline svázaná, napadlo ji, že to mohla být jen lest. Muž otevřel dveře a vytáhl ji na chodbu. Když stoupali po schodech do prvního patra, zalily se dívce oči slzami, i když její racionální část nepřestávala varovně křičet.
Došli ke známým dveřím. Muž zaklepal a potom je před ní otevřel, přesně jako Kjudy onen první den. Když Caroline vstoupila, uviděla svého věznitele, Darrena Granta, sedět za stolem a mechanicky počítat tlusté svazky bankovek. Po jeho pravé straně kousek vzadu stál Kjudy s rukama založenýma na hrudi. I Caroline si všimla, jak se změnil. Ze svalnatého sebevědomého zabijáka zbyla pohublá troska s nepřítomným pohledem. Nevěděla, co se stalo, a ani ji to nezajímalo. Jimmy se neukázal
Grant odložil poslední balíček peněz na hromadu, vstal a probodl dívku pohledem.
,,Caroline, drahoušku." začal falešně sladkým hlasem.
,,Věděl jsem, že ten tvůj fotřík bude mít dost rozumu, aby za tebe zaplatil. Nikdy sis jistě neřekla, že nicka jako ty bude mít cenu čtyř milionů dolarů, nemám pravdu?'' Muž se hlučně rozesmál, ale Caroline záminku k veselí neviděla, proto jen tiše sklopila oči k podlaze. Nechtěla nikoho z mužů nijak vyprovokovat k násilí. Grant nenuceně pokračoval:
,,Propustíme tě dnes přesně o půlnoci. Mi muži tě odvezou na bezpečné místo, kde si tě tvůj táta vyzvedne - pokud tě ovšem najde. Dám mu echo, zbytek bude na něm. Dostal jsem svou pomstu a tak můžeš jít. Sbohem, krasavice."

S těmi slovy lehce pokynul rukou a muž, který ji sem přivedl, surově trhl pouty a vystrkal ji ze dveří. Mechanicky ji táhl za sebou, aniž by na ni promluvil. Dívka se zoufale snažila držet s ním krok, myšlenka střídala myšlenku kosmickou rychlostí. Nad všemi emocemi převažovala naděje, těsně následovaná strachem. Co když ji otec nenajde? Co když se něco stane? Co když...
Nit jejích myšlenek přerušilo až bouchnutí dveří. Ani nezaregistrovala, kdy jí muž sundal pouta. Pomalu si sedla na matraci a opatrně začala zkoumat svůj fyzický stav. Dlouhé věznění se na ní viditelně podepsalo. Vlasy měla zacuchané a odpudivě páchly, kvůli letnímu horku a nemožnosti vyměnit si oblečení zřetelně cítila vlastní pot, na nepříjemně vlhké spodní prádlo a bolest, kterou si kvůli tomu vytrpěla, raději ani nemyslela. Věděla, že jakmile bude doma, dá se zase dohromady. Jakmile bude doma...

Čas běžel. V poledne opět dostala nějaké jídlo, ze strachu jej ale nechala být. Adrenalin jí nedovolil cítit hlad, přesto se jí nějakým zázrakem podařilo usnout tvrdým spánkem.
Probudilo ji už známé odemykání dveří. Rychle vyskočila na nohy a zhluboka se nadechla.

Bude volná.