Ryan se poté, co jej muži Hugha Redwinga zanechali v pustině, rozhodl pokusit se najít nějaký orientační bod. Byl však sám, ztracen mezi poli.
Po chvíli rozhlížení a zoufání si nad svým osudem však v dálce rozpoznal nezřetelné obrysy nějaké ohrady a zaradoval se, že civilizace je blízko. Odhodlaně vykročil vpřed. Na chvíli jeho naděje zesílila, ale vzápětí splaskla jako mýdlová bublina, neboť všechny ohrady byly prázdné a soudě podle vysušeného kravského trusu rozesetém po trávníku, také dlouhé týdny neobydlené. Nedal se však tímto neúspěchem odradit a pokračoval dál. Naděje, že se brzy shledá se svou dívkou, jej hnala vpřed.
Za pomoci hrubého klacku, který si po cestě ulomil, aby se o něj při chůzi mohl opírat a ulevit tak bolavému kotníku, se pomalu vydal vpřed. Čekalo jej více než pět kilometrů pochodu členitým terénem a naděje, že cestou narazí na jiného člověka, byla asi tak velká, jako že na něj v dohledné době spadne letadlo. Přesto se nevzdal a kulhavým krokem se vydal na cestu rovnou za nosem. Neměl kompas a orientovat se podle mravenišť nebo letokruhů na pařezech neuměl. Musel si poradit sám.

Pomalu kráčel polní pěšinou. Instinkt jej vedl spolehlivěji než ten nejdražší kompas. Doposud ani netušil, že nějaký má, ale začalo mu docházet, že na tvrzení jeho babičky, totiž že v nouzi si člověk vzpomene na ledacos, bylo něco pravdivého. Zanedlouho ke svému nadšení narazil na divoký potok, který se klikatil ve vodou proříznutém údolí asi padesát centimetrů pod úrovní terénu. Proud vody ukazoval na západ. Ryan se této naděje, byť chabé, okamžitě chytil a vydal se vpřed, i když pomaleji než předtím. Kotník mu začínal tuhnout a bolel tak, že každý krok mu působil utrpení. Byl také unavený - nejen fyzicky, ale také psychicky, Ale nevzdával se. Kolem nebyla živá duše. Pokud by si chtěl odpočinout, s největší pravděpodobností by se brzy stal kořistí hladových vlků a ostatních masožravců, kteří v okolní přírodě žili. Jak dlouho by jim dokázal vzdorovat?
Po neuvěřitelně dlouhé době kulhavé chůze podél potoka, ani nevěděl, zda to byly pouhé hodiny nebo celé dny, konečně narazil na civilizaci. Šlo o malou osadu chalup, kde přebývali ovčáci pasoucí na zdejších rozlehlých loukách stáda krav a ovcí. Ryan ze samé radosti zapomněl na opatrnost a přehlédl maskovanou, dva metry hlubokou jámu - past na vlky, kteří často zdejším obyvatelům kradli dobytek.

S hrůzyplným výkřikem se do ní zřítil.

Další část je na světě 😀