"Život nemá smysl." hlesnu nepřítomně a dál si hraji s bráchovými autíčky.
Brácha zvedne pohled od tabletu. Jeho oči ke mně jasně vysílá zprávu: Jak jsi k tomu sakra přišla?!
"No co?! Vždyť je to pravda!"
A na to jsi přišla jak? vysílá ke mně dál brácha zprávy pohledem.
"Vždyť to dá smysl! Přeci... Na začátku se narodíme a... Co pak?! Pak zemřeme! Tak proč vůbec žijeme?!"
"Ty uvažuješ o...?"
"Ne! To ne! Prostě... To je jedno! Hraj si dál!"
Brácha pokrčí rameny a opět věnuje pozornost tabletu.
"Ale..." ozvu se po chvíli.
"Co zas?" zavyje se zakloněnou hlavou do stropu.
"Vlastně smysl má!"
"A jakej?" S pozvednutým obočím se na mě dívá tázavým pohledem.
"No přeciiiii...!"
"Ne! Neříkej to! Znova už ne!"
"Knížky, hudba, anime, sporty, jídlo..." postupně počítám na prstech.
Brácha se nenápadně vrací k tabletu a já dál počítám, i když vím, že mě neposlouchá.

Ani se mě neptejte, kolik jsem jich napočítala! Já si to nepamatuju!

P.S. Mám! Vykřičníkovou! Náladu!