Táta si povídá s očním, ke kterému jsme šli kvůli opravení mých brýlí, kterým se povolila nožička a mamčiných, které se rozlomily.
Vytáhnu si z batohu knížku a pustím se do čtení.
"Ale to se mi líbí, že čteš."
Zvednu hlavu k očnímu a nevěřícně na něj s otevřenou pusou zírám. Vážně. To. Řekl?! Slyšela jsem dobře?!
"Ne. Vážně. Normálně přemlouváme lidi, aby víc četli, protože pořád sedí u mobilů a tabletů a pak se diví, že špatně vidí."
Zamrkám a pomalu se vracím ke knížce. Hlavou mi létají myšlenky, jako střelené.
"Jo. Oni jsou oba dva knihomolové." Táta mě popleská po zádech.
Trochu ztuhnu, ale dál čtu.
"Počkat! Tu knížku... máš ode dneška?"
"No..."
Táta zvedne knížku a dívá se na 140 stránku ze 400, kterou právě čtu.
Se slovy: "Tohle už je fakt moc." mi ji vrací.
Pokud mě teď ještě něco vyruší, rozcupuji to na malinký kousky!
Jako by mi všichni okolo četli myšlenky! Nikdo na mě až do odchodu nepromluvil!

To se mi stalo před pár dny!
No řekněte mi... Není ten chlap bůh? Seru na Dimitrije Belikova! Když někdo řekne, že je rád, že čtu, je to učiněný zázrak! Počkat! To je první člověk, co mi kdy něco takovýho řekl! OMG!!! Bůh existuje a sestoupil k nám na zem!

Tak nějak vypadal můj výraz.😂
A je to obrázek z toho anime, o kterým jsem mluvila v minulý kapitole.😊

Ano, ztuhla jsem. Nemám ráda, když mě někdo objímá nebo mě pleská po zádech. Neptejte se proč. Prostě je to tak.

Jo... Sorry za ty náboženský kecy, já na boha nevěřím, ale tohle jsem si nemohla odpustit.😂