,,Pane bože! Vážně u třetího stolu sedí ten, co si myslím?" vyjekne má kolegyně Fiona, hned jak vyjdu ze šatny a objevím se za prostorným dřevěným barem uvnitř malebné kavárničky, ve které už bezmála pět let pracuju.

S rukama za zády se snažím uvázat si bílou zástěru a přitom vrhnu pohled na místo, jehož směrem má kolegyně dost okatě pokyvuje hlavou. Vím, kdo tam sedí, ale i tak se tam podívat musím, protože každého neuskutečněného pohledu na Sebastiana Stana je škoda, tedy zatracená škoda.

,,Je to opravdu on? Je, že jo!...Jdu ho obsloužit. Neobsloužila si ho už, že ne?...Vlastně ty si teď přišla..." švitoří Fiona páté přes deváté, zatímco já se utápím v snových představách o tom, jaké by to bylo ho oslovit, a mluví tak nahlas, že to určitě Sebastián musí slyšet. Naštěstí to ale nedává nijak najevo, protože kdyby ano a namířil na nás dvě ty své blankytně modré oči, asi bychom se na místě roztekly jedna jako druhá. A kdo by to pak uklízel, když jsme tu dnes samy? Jaká náhoda, že se v jedné kavárně sejdou dvě totální fanynky marvelovek.

Alespoň že já jsem se to pobláznění naučila nedávat tak znát, pomyslím si, když od něho neochotně odlepím pohled a namířím ho na Fionu, která celá rudá roztržitě rovná hrnky z jednoho místa na druhé, i když to vůbec není potřeba a pohledem stále těká na bod našeho zájmu.

,,Fiono," oslovím ji milým hlasem a zlehka jí chytím za kmitající ruce.

,,Ano, šéfová?" vybafne na mě zadýchaně.

Přejedu jí po pažích až na ramena a jemně jí je promnu. ,,Uklidni se, zhluboka se nadechni," radím jí s očima zafixovanýma do těch jejích.

Zhluboka nasaje vzduch do plic podle mých instrukcí.

Široce se na ní usměju, ,,a teď ho padej obsloužit!" Pustím její ramena a když se ke mně otočí zády koketně jí plácnu přes zadek, ,,a ne, že nám ho vyplašíš!"

Kavárnou se ozve její zvonivý smích.