Jak moc pravděpodobné je, že zrovna, když s Fionou probíráme našeho společného crushe, zaklepe nám právě on na výlohu kavárny? Řekla bych, že vůbec, ale i přes to se právě to stane. Co teď mám sakra dělat? Bleskne mi poplašeně hlavou.

,,Jdi mu otevřít," pobídne mě Fiona, jakoby mi četla myšlenky.

Otevřít? To přeci nejde! Nejen, že máme už nějakou dobu zavřeno, ale taky mám neustále před očima tu trapnou chvilku z dnešního dopoledne.

,,Nechci nic říkat, ale uvědomuješ si, že nás přes tu výlohu vidí?" ozve se znovu má kamarádka.

,,Já vím!" odseknu. Nejsem přeci hloupá. Jasně, že nás vidí. Tím spíž, když tu svítíme jako na lesy a venku je už tma.

Fiona k němu kmitne rychlým pohledem a pak se pobaveně ušklíbne, ,,já jen, že začíná být docela trapné, jak tu zkoprněle stojíme."

Sakra, má pravdu. od té doby co jsem ho u výlohy spatřila, svým pohledem kmitám všude možně jen ne jeho směrem, ale když už to nevydržím, naše pohledy se přes sklo střetnou. Pravý koutek úst se mu zvedne do lehkého úsměvu, přičemž rukama ukazuje ke dveřím a pomalou gestikulací se mi nejspíš pokouší naznačit, abych otevřela.

Nedá se nic dělat. Mop, který celou dobu svírám křečovitě v rukou, opřu o zeď a vydám se pomalými kroky ke dveřím.

,,Co mu mám říct?" hlesnu ještě rychle směrem k mé kamarádce, která mezi tím odhodila prachovku.

Ledabyle pokrčí rameny, ,,asi, že by je na herecké škole měli taky naučit číst."

No jasně. Protočím oči v sloup, zhluboka se nadechnu a otočím klíčem.

,,Dobrý večer," vybafne na mě Sebastian ihned jakmile otevřu.

Blíží se začátek podzimu a na počasí už je to značně poznat. Hlavně takhle večer už je díky studenému větru dost chladno. Právě tento vítr mě ihned udeří do tváře a hned na to mi do ní vžene neposedné vlasy, které se mi při úklidu uvolnily z culíku.

,,Dobrý večer," odpovím mu, zatímco se své vlasy snažím zkrotit a dát si je z obličeje pryč. ,,Já...ehm...omlouvám se, ale už máme zavřeno."

,,Já vím," usměje se na mě a já v tu chvíli lituju, že jsem si urovnala vlasy za uši, takže může krásně sledovat, jak se po mých tváří rozšiřuje červeň. Určitě to musí vidět, protože se jeho úsměv ještě rozšíří a já už celá hořím. ,,Omlouvám se, že jsem vás takhle přepadl, ale celý večer neúspěšně hledám svůj telefon. Už jsem byl na všech místech, kde jsem přes den trávil čas kromě vaší kavárny, takže..." odmlčí se a jeho modré oči vyhledají ty mé, ,,jste má poslední naděje."

,,A...aha," dostanu ze sebe, zatímco se mé nohy a vlastně celé mé tělo mění v rosol. Bože, ten jeho úsměv! Od chladu má jemně začervenalou špičku nosu, což ho dělá ještě roztomilejším a já díky tomu nejsem schopná na jeho slova nějak rozumně reagovat. Naštěstí mě po pár minutách trapného ticha zachrání Fiona.

,,Nějaký telefon byl v košíku na ztráty a nálezy, nebude to on?" ozve se za mnou její hlas až sebou trhnu a konečně se proberu z mého chvilkového výpadku.

,,Ano, ten je můj," zvolá Seb vesele a ihned se pro něho natahuje přes mé rameno.

Najednou mě přepadne jakýsi zvláštní nepatřičný pocit. Jako bych jim tu nějak překážela a přitom, tu ani Fiona neměla správně být. Samozřejmě, jsem ale za její přítomnost a hlavně pohotovost ráda, protože být tu jen já, nejspíš bych ho poslala pryč s nepořízenou. Nevím jak se mi to mohlo stát, ale žádného telefonu jsem si nevšimla. Musela ho tedy najít Diana, ale proč mi o tom neřekla? Asi můžu být hlavně ráda, že ho dala tam, kam ztráty a nálezy ukládáme, ale i tak vůči ní pociťuji mírný vztek.

,,Jé vás znám, že ano?" mluví Seb dál a úsměv, který do té doby patřil jenom mně namíří na mojí kamarádku. Ta se prodere skrz mě a já naopak instinktivně o pár kroků ustoupím. ,,Dnes jsem vás tu ale neviděl."

,,No jo, já už tu vlastně tak trochu nepracuju," odpoví mu na to Fiona.

Nebudu lhát, v mém nitru se vzbouzí vlna žárlivosti. Nejen, že se s ním má kamarádka dokáže bavit úplně normálně, ne jako lobotom – myšleno já, ale ještě si jí i pamatuje. Přes mé chmurné myšlenky se ke mně dostávají pouze útržky jejich rozhovoru.

,,Já vím," reaguje Fiona na něco co jí řekl, ,,ale kdybyste měl náhodou chuť na výborné koláčky, můžete se stavit v pekárně, kde teď pracuju."

Jak to, že se s ním dokáže bavit tak otevřeně? Nemělo by to být spíš naopak? Vždyť to ona z jeho přítomnosti vždycky šílela, já to úspěšně držela v sobě. Může za to snad to, že ho obsluhovala? Že by si díky tomu na jeho přítomnost zvykla? A mám ještě jednu daleko horší otázku, která mě tedy dost pálí – bude si teď místo mě Seb pamatovat Dianu, když si očividně pamatuje jen ty lidi, kteří ho obsluhují? Stop! Okřiknu sama sebe v hlavě a snažím se soustředit na realitu naštěstí pro mě už se s námi nás nečekaný návštěvník loučí.

,,No nic, ještě jednou se omlouvám, že jsem vás rušil a moc děkuju za telefon, nevím co bych bez něho dělal. Však to znáte," věnoval každé z nás poslední úsměv a když jsme se s ním, Fiona vesele a já trochu roztřeseně rozloučily, otočil se a rozešel se pryč. Ještě než jsem však stačila zavřít dveře, zahlédla jsem, jak se ohlédl přes rameno. Jeho pohled vyhledal ten můj a přísahala bych, že se mu v očích nepatrně zajiskřilo. A nebo to byl pouze výplod mé bujné fantazie. To spíš.

Zanedlouho potom co se rozloučím i s Fionou, vyrazím domů. Hlavu mám ještě stále plnou myšlenek na to, co vše se za tento den stalo, ale hlavně myslím na to, co se bude dít až další den Seb znovu vkročí do kavárny. Doufám, že si mě alespoň bude pamatovat a že si znovu nezapomene telefon. Možná ale kdybych v té chvíli věděla vše, co na mě čekalo, jeho telefon bych ještě před tím, než si pro něho došel, vzala a vyhodila někam hodně daleko...