O tři měsíce později

Každý den od toho osudného rána, ve stejnou dobu do naší kavárničky Sebastian zavítá. Obsadí ten samý stůl – třetí ode dveří u francouzského okna nabízejícího pohled do rušné ulice a objedná si to samé silné kafe.

A stejně jako vždycky s ním nepromluvím ani slovo...

Až do tohoto dne.

V malé spoře osvětlené koupelničce určené pro personál si studenou vodou opláchnu obličej. Skrz zrcadlo se na mě zadívají mé rudé oči. Mám za sebou ty nejhorší měsíce v životě. Nejen že mě můj přítel, se kterým jsem už bezmála čtyři roky tvořila šťastný pár, vyměnil za nějakou mladší sestřičku od něho z ordinace, ale ještě se nám v kavárně změnilo vedení, s čímž se pojily i nezvratné změny.

Kdybych si měla vybrat jednu věc, která by se nestala, vykašlala bych se na přítele. Přála bych si aby mi jedno pondělní ráno necinkl v mobilu onen email, který všechno změnil. Kromě plkání o změnách, šetření, zkrácení pracovní doby se tam psalo i o nutném propuštění několika zaměstnanců, mezi kterými se nacházela i má nejlepší kamarádka Fiona. Úplně nejhorší na tom bylo, že jako vedoucí kavárny jsem jí o vyhazovu musela informovat já.

Nikdy nezapomenu na to ráno, kdy jsme jí to oznamovala. Věčně usměvavá Fiona, která své zákazníky milovala a pro svojí práci dýchala, si nejdřív myslela, že jsem při pondělku posnídala vtipnou kaši a chtěla si z ní vystřelit, když si však uvědomila, že se nesměju, naopak se mi v oči zalily slzami, pochopila. Doteď když zavřu oči vidím moment, kdy jí zbledl obličej, moment, kdy přijala to, co jsem jí říkala. Nakonec to vzala statečně. Já bych nejraději našemu novému majiteli vyškrábala oči. To bych se s ním ovšem musela někdy setkat. Bohužel za něho všechno řešila jeho pravá ruka zástupkyně paní M. Ani nám neřekli svá pravá jména jen iniciály, nebo první písmenka příjmení a z podpisů se nedalo nic vyčíst.

,,Ahoj, Fiono," prohlásím hned jak se objevím za pultem a až pak mému zabrzděnému mozku dojde, že mé kamarádce na konci minulého týdne uběhla výpovědní lhůta, tudíž jsem v celé kavárně sama. V očích mě opět začnou štípat slzy. Nemůžu se však rozplakat. Do kavárny už zavítali první hosté a čekají na obsluhu. Co by si asi řekli, kdybych od nich přijímala objednávky celá ubrečená a rudá v obličeji?

Jakoby má kamarádka vycítila, že na ní myslím, cinkne mi od ní na mobilu zpráva.

Princezna Fiona: Drž se tam beze mě a pozdravuj ode mě Seba! :P

Sebastian, naše platonická láska, málem bych na něho zapomněla. Pohledem zabloudím k místu, na kterém každý den sedává. Je samozřejmě prázdné. Ještě není jeho čas. I tak ve mně narůstá nervozita z vědomí, že ho budu muset obsloužit, neboť brigádnice mi přijde pomoct až odpoledne a to už je Sebastian dávno pryč. Navíc i kdyby nebyl, asi bych za ním tu holku neposlala. Nelíbí se mi. Přijala jsem jí jen proto, že sama bych to tu nezvládla a nikdo jiný se na inzerát nepřihlásil. Práce servírky jí moc nejde. Jediné, co zvládá dokonale je flirtovat s každým hezkým klukem, který k nám zavítá. A co si budeme, Seb je hodně hezký, takže by jejímu zájmu určitě neušel, i když pochybuji, že má ta holka vůbec ponětí, co je to Marvel. Možná, že ale není tak špatná, jen si prostě nemůžu pomoct a neustále jí srovnávám s Fionou, které se absolutně nemůže rovnat. Jaká škoda, že jsou na tom brigádnické platy tak mizerně, že z nich byt a vše okolo prostě neutáhnete. Jinak by Fiona určitě neodešla. Jediné štěstí bylo, že našla téměř okamžitě nové místo v jedné pekárně a podle toho, co mi psala se zdála být spokojená.

Kavárnou se rozezní cinknutí zvonku oznamující nového příchozího. Uběhlo pár hodin od doby, kdy jsem otevřela. Vše dělám na autopilota s hlavou plnou teskných myšlenek, proto mi ani nedojde, kolik je hodin a hlavně čí příchod se tak nezadržitelně blíží. Až když s hlavou sklopenou k zemi nabourám do něčeho tvrdého, konečně se probudím ze své letargie. Vylekaně zvednu svůj zrak k člověku přede mnou a v sekundě mě od hlavy až k patě polije pot. Ze všech lidí na světě jsem musela nabourat zrovna do toho nejhoršího.

,,J-já...omlouvám se," vykoktám ze sebe, když na mě upře ty své zatraceně hezké oči a v hlavě brečím nad tím, že to první, co jsem mu za ty tři měsíce řekla, je omluva.

,,V pořádku," zachraptí a otočí se ke dveřím, ze kterých právě vešel.

Celá zkoprním. To jsem ho tak vyděsila, že odejde bez kávy? Zaraženě ho sleduju, jak otevírá dveře a pak na mě kývne hlavou. No jasně, nejspíš si myslí, že jsem do něho vrazila, protože jsem pospíchala pryč.

,,Ehm...ale já tu pracuju," upozorním ho.

Celou mě přejede zamračeným pohledem a když si všimne mého úboru, projasní se mu obličej poznáním. ,,No jasně, nevšiml jsem si té zástěry," pousměje se.

No hlavně sis za tři měsíce nevšiml mé existence, bleskne mi hlavou. Proč by si mě ale měl všímat? Vždyť ho vždycky obsluhovala Fiona. Vůbec z toho nejsem zklamaná. Vůbec!