827 slov

*Kate - Miami - Tonyho vila*

Za deset minut, kdy jsem se stihla učesat a zakrýt si líčením černý monokl, jsme byli schopni vyrazit. K mému překvapení jsme stanuli před motorkou, na které Steve očividně přijel. Usmála jsem se představě, jak jede v té kombinéze přes Miami.

Bez řečí jsme oba nasedli, nejistě jsem ho objala kolem pasu a naše nohy zapadly do sebe.

„Chytni se pořádně," poradil mi, a tak jsem stisk kolem jeho pasu zesílila natolik, že kdybychom narazili do zábradlí a oba vyletěli dopředu, letěla bych přilepená na jeho zádech s neochvějnou jistotou.

Hlasitě nastartoval a vyrazil po ostrých serpentinách dolů do města. Vítr mu pohazoval vlasy ze strany na stranu a tričko se zmítalo ve větru jako pírko. Dlaněmi jsem mačkala látku na jeho břiše a snažila se nevnímat rozptylující hrbolky pod ní. Na pravé straně od nás se vlny lámaly o vysoké útesy a nalevo čněla do vzduchu skála lemovaná suchými keříky.

Hlavu jsem si spokojeně opřela o Stevova záda a kochala se probouzející se krajinou. Vlastně jsme se nedomluvili, kam jedeme, ale zdálo se, že má cíl. Bylo mi to jedno, ať už zajede do centra nebo někam, kde je klid, budu konečně pryč z toho domu duchů.

Zastavili jsme kousek od pláže, která byla otočena na východ, ostatně jako většina pláží na východním pobřeží Floridy, že?
Na kraji písčité zóny byl obchůdek otevřený nonstop. Zamířili jsme k němu.

„Nemáš na něco chuť? Zvu tě," zeptal se mě a zaujatě si prohlížel regál se sladkostmi. Sáhl po balíčku M&M's, jablečném lízátku a dvou čokoládových tyčinkách. Nezapomněl nabrat hrst sladkých pitíček a nakonec nechyběl ani velký pytlík karamelových bonbónů, které osobně moc nemusím. Pokud takhle jí často, vypadá to docela jako problém.

Ohledně peněz jsem se vždycky cítila trapně, nerada jsem někoho obírala. Ale vypadal, že ten dolar navíc ho nijak nezajímá, takže jsem si vzala pytlík čokopreclíků a došla za ním k pokladně. Stál dolar dvacet. Sakra.

„Proč jsi vybral tohle místo?" zeptala jsem se při chůzi na pláž. Chroupala jsem u toho jeden preclíček a zvědavě k němu vzhlížela. Bílé tričko a světlé džíny mu dost slušely. Lepší než kombinézka.

„Nemám rád dnešní rušná města," odpověděl a svalil se do písku kousek od moře.

„Jak jako dnešní? Jaká jsou ta včerejší?" ptala jsem se zmateně. Myslel dnešními městy větší města, kde je hlučno a živo nebo co?

„Kdysi byl v noci klid, tma. Teď každý roh bliká," objasnil mi jeho myšlenku, ale zmátl mě tím ještě víc.

„Chováš se jako důchodce, a přitom je ti kolik, pětadvacet?" zasmála jsem se, ale on se zatvářil pobaveně. Nakrčila jsem obočí. Když nic neříkal a přestal do sebe házet barevné bonbóny, znejistěla jsem.

„Co je? Promiň, jestli jsem se moc sekla s tím věkem, tvůj výzor je trochu matoucí, když to vezmeš v úvahu při..." začala jsem se omlouvat, ale on se jenom usmál.

„Nemáš se za co omlouvat, máš pravdu." Docela se mi ulevilo, že jsem ho neurazila. Co kdyby mě tady nechal a ujel?

Slunce se líně začalo zvedat z oceánu, spokojeně jsem se na něj usmála. Krása.

„Takže je ti kolik?" zeptala jsem se po pětivteřinovém tichu. Docela by mě zajímalo, s kým to nový tatík kamarádí.

„Nevím, jestli uneseš můj skutečný věk," usilovně přemýšlel a plastovým obalem nahrnoval písek na hromádku.

„Pokud je ti šestnáct, pochopila bych to a vysvětlila ti, proč jsou steroidy nebezpečné. A pokud je ti třicet pět, padesát nebo tak, tak můžu říct jen to, že na svůj věk vypadáš sakra dobře," ujistila jsem ho, ale on se jen zasmál a s jiskřičkou v očích se na mě otočil.

„Narodil jsem se roku 1918. Je mi devadesát sedm," opatrně sledoval moji reakci zpoza řas. Chvilku jsem na něj zírala a pak se začala usmívat. Nakonec jsme se oba rozesmáli, nad tou absurditou.

„Můj otec je superhrdina, staví přístroje z budoucnosti a jeho hospodyňka má umělou inteligenci. Kamarádí s dalším hrdinou, který tvrdí, že je Kapitán Amerika. Takže se buď zbláznili všichni okolo, nebo já," smála jsem se a lehla si na záda do písku. „Tvůj věk je jen třešnička na dortu, doufám ale, že těch překvápek není víc," řekla jsem jen tak mimochodem, ale když se Steve odvrátil, abych na něm nevyčetla pobavení, zarazila jsem se.

„Není toho víc, že ne?! Ne!" Chytla jsem se za hlavu, když se rozesmál. „Jak je to vůbec možné?!"

Trochu zvážněl, ale na tváři stále převládal úsměv. „To je dlouhý příběh."

„Máme ještě hodinu a půl," zkusila jsem to, nedokázala jsem potlačit svou zvědavost. Chvilku se zamyšleně koukal na východ slunce, takže jsem si ho mohla opět prohlédnout. Světlo dodávalo jeho vlasům měděný odstín a očím zvláštní jiskru.

"Možná někdy," pousmál a věnoval mi úsměv, ve kterém se odrazil smutek jeho vzpomínek.

„Musí to být zvláštní, proběhlo tolik změn," broukla jsem zamyšleně.

Nic na to neřekla, podal mi ruku a vytáhl mě na nohy. Posbíral prázdné obaly, které jsem většinou vyžrala já. Dokonce i ty nedobré karamelky.

Uvědomil si to taky a pobaveně se ušklíbl.

***

Jenom chci zmínit, že pokud žijete s tím, že se Steve narodil jiný rok, tak máte pravdu. Mám ji asi i já. Na internetu je to co zdroj to jiný rok, takže jsem si vybrala tenhle, se kterým se bude počítat líp než s 1918. :D (korekce 2019: znovu jsem si prošla hromadu zdrojů a všechny mají 1918... to je teda podpásovka ':D)