Oka, nevím, jestli jsem stihla všechny nebo aspoň někoho z chatařů, co jdou dnes pryč, ale tak máte to tu dřív :))

V rychlovce:

Díky moc za úžasné ohlasy od čtení, přes hvězdičky až k úžasným komentům. Díky vám se moje povídka ocitla na 3. místě ve Fan fiction, což mi dává pocit, že to za něco stálo :D

Povídku jsem začala psát dva roky zpátky. Zveřejnila jsem ji přesně před měsícem. Docela depresivní, že něco píšete skoro 1/8 vašeho života a za jeden měsíc je to fuč :D

Moc doufám, že se uvidíme i u další série, která rozhodně bude. Tuhle povídku si z knihoven ještě nemazejte, hodím novou část upozorňující na vydání nové řady :) V pondělí jedem na dovču a první díl vydám určitě před odjezdem :)

Zbytek ještě za moment dopíšu nakonec, abych nezdržovala :D

Kráčeli jsme chodbou jako jeden velký tým, i když se to na první pohled nemuselo zdát. Velcí i malí, ženy i muži, mladí i starší. Nebyli jsme tým superhrdinů, kteří dokola a dokola zachraňují svět. Byli jsme rodinou, která spojí síly, když je to potřeba.

SHIELD k nám byl velmi štědrý, nevím, jak k ostatním, ale z peněz, co mi dali, bych mohla bydlet na Bahamách v hotelu all inclusive po celý rok a odletět soukromým tryskáčem. Docela jsem se lekla, když jsem to číslo uviděla. Potom jsem běhala po naší vilce a křičela nesmyslná slova, protože když vyhrajete loterii, nemusíte už nad ničím přemýšlet, teď jste totiž boháči.

Došli jsme k velkému zasedacímu stolu v řídící hale, kde bylo ten den úplně plno. Fury nám všem naznačil, že já s Adrianem, jsme vhodnými kandidáty do neustále se zvětšujícího týmu Avengers. Oba jsme místo nadšeně přijali, i když mi to Tony chtěl původně zakázat. Podepsali jsme snad milión papírů, které jsem odevzdala jako první, Adrian si to totiž pečlivě četl. Pff.

Cítila jsem ve vzduchu, léto, ty možnosti, to množství nových začátků. Věděla jsem, že moje minulost už je minulostí, udělala jsem za vším tlustou čáru a chtěla začít jinak.

Prvním krokem bylo stěhování do New Yorku. Steve na mě netlačil, ale jeho nejisté a netrpělivé pohledy mluvily samy za sebe. Tony mě kvůli tomu málem zabil pánví. Řekla jsem mu to v kuchyni, když se snažil udělat omeletu. Řekněme, že to nebylo pěkné, panika z odloučení, spálená vajíčka, smrad a JARVISOVO hlášení o stavu ovzduší. No.

Nakonec jsme to usmlouvali, že se tam odstěhuju až na konci léta, neustále jsem sice opakovala, že už jsem dospělá, ale nechtěl ani slyšet.

Druhým bodem byla škola. Nikdy jsem do ní nechodila a toužila jsem po tom. Tony mi na poslední chvíli sehnal místo v jedné v New Yorku se zaměřením na techniku, mechaniku, biologii, chemii, fyziologii a aplikovanou fyziku. Bylo tam toho mnohem víc, ale těchto oborů bych se chtěla v budoucnu držet. Jsou to sice dost náročné vědy, ale chci to zkusit. Základní znalosti mám, ale ráda bych byla schopná spolupracovat s doktorem Bannerem. V budoucnu, hodně hodně daleko v budoucnu.

Třetím bodem byl seznam. Stejný, jako má Steve, protože ačkoli jsem nestrávila století v ledu, zmeškala jsem hromady věcí a vynechala mraky zážitků. Chci to napravit.

Po jednání s Furym jsme vyšli z budovy na kraji Washingtonského centra. Dělali jsme hluk a okolí si nás všímalo, ale všem to bylo jedno, nebezpečí pominulo. Ovinula jsem ruku kolem Stevova pasu a nadšeně si užívala jeho ruku obmotávající se kolem mě.

„Až po prázdninách přijedu k tobě, budu mít kde spát?" zeptala jsem se hravě a tahala ho za dolní lem trička.

„Vlastně nevím, mám miniaturní postel," řekl, jakoby přemýšlel, jak by se to dalo udělat, ale jiskřičky v jeho očích mi nedovolily naletět jeho hře.

„O čem se to tu bavíte?" zašeptla nám Tony těsně za hlavami. Hrozně jsem se lekla!

„Jak dlouho takhle jdeš?!" pohoršeně jsem se na něj obrátila a vyžadovala odpověď.

„Dlouho, o čem si špitáte?" zeptal se úlisně a narval se invazivně mezi nás, ale nepustili jsme se, takže se vlastně verval do hromadného objetí.

Zamračila jsem se. „O tom, že jsem našla tvoji skrýš na trávu."

Úsměv mu zamrzl na rtech. „Padesát?" nabídl úplatek, ale to tedy ne.

„Stovku," smlouvala jsem a podala mu dlaň. Přijal a urychleně odešel.

„Bude mi chybět," povzdechla jsem si a přivinula se k Rogersovi blíž. Zesílil stisk.

„Rád si od něj dám pauzu," řekl najednou nějak vesele a laškovně se usmál.

„Jo tak takhle to je!" Odlepila jsem se od něj a nasadila pochybovačný obličej, ale byla jsem bleskově přitažena zpět.

„Jo, takhle to je," zasmál se. Musela jsem taky, poslední dobou se nesmál moc často, a tato změna byla osvěžující. Budu na tom muset zapracovat.

„Takže si myslíš..."

„Jo, myslím."

„Nevíš, co jsem chtěla říct!"

Slunce se pomalu blížilo k obzoru a vzduch byl prohřátý láskou a radostí. Taky sluncem, ale nekažme tu poetickou náladu. Celá naše skupina poskakovala po chodníku, jedno jak dospělí jsme byli. Kolemjdoucí nás vyprovázeli udivenými pohledy a úsměvy.

Cítila jsem se tak naplněně, jistě a šťastně, až jsem zapochybovala, zda jsem někdy v minulosti cítila skutečnou radost.

Pokud čtete tuto větu, asi si myslíte, že jste na konci příběhu, ovšem tohle je teprve konec jedné kapitoly, etapy, mého života. Přede mnou jsou stovky nepopsaných listů, které musím zaplnit.

Pokud mě tedy nesrazí autobus po cestě domů.

***

Nakonec chci dodat, že se mi s vámi sdílelo suprově. Na začátku to mělo být jenom zálohování textu, ale pak se to zvrtlo v něco nečekaného. Stala jsem se naprosto závislá na vašich komentářích a na každé zavibrování telefonu jsem se usmála. Takže díky moc :)

Tímto oficiálně zakončuji svou první povídku, která se dočkala konce ^^