Vím, že jsem slíbila po obídku, ale počítač se začal aktualizovat a my jeli do šopinku.... :) (EDIT 2020: pls kill me now)

(1031 slov :D bylo jich 900 ale přepsala jsem to :D)

Tak tady to máte. Díl je věnován samozřejmě všem, ale jmenovitě (bez speciálního řazení):

elliesha, licka74656, LinnChan, Monys123

SarahKalinova, TaissaM, onlyelves

CaramelMarmelade, ironmanka1970

AngelaBennet, Adell_Naimanu, KlrkaHorkov

AlenaBerkov,Arwen87

Původně jsem chtěla ke každé z vás něco napsat, jak na mě působíte a jakým směrem mě povzbuzujete, ale ono je to vlastně pořád dokola jenom v nekončícím sloupci. Všechny jste prostě úžasné, svým způsobem prdlé a nepředvídatelné. Všechny jste blázínci, protože pevně držíte u mojí povídky a komunikujete se mnou. Nikdy jsem nečekala, že bych si udělala tento druh rodiny: kompletně anonymní, ale hýřící vtipem a životem. Přiznám se, že k vám chodím pro dávku energie. Nikdy nezklamete :'3

(nerada vyjadřuji tento druh pocitů, tak si toho važte!..... :D)

*Kate*

 „Jsem si stoprocentně jistý, že bych štítem dohodil dál než ty," domáhal se uznání Tony mezi testosteronem nabitými přáteli.

„Rozhodně ne," zasmál se Steve. Hlouček žen kolem stolu hromadně převrátil oči. Aby se kvůli tomu nepozabíjeli.

„Vsadím 1000 dolarů, že dohodím dál, než vy všichni," zkoušel všechny přítomné.

„Nechci tvé peníze," odmávl jeho nabídku Rogers a založil si ruce na prsou.

„Bojíš se, že bys prohrál," popichoval ho Tony a jak se dalo čekat, Steve povolil. Tohle zabere na každého chlapa.

„Kate, pojď s námi, budeš nám ho nosit zpátky," přikázal mi Tony s tím jeho typickým hravým způsobem, ale na to mě nedostane.

„Zapomeň. Nebudu se účastnit tvé stupidní soutěže. Co kdybyste si z toho rovnou udělali pětiboj? Hmm? Hod štítem, lukostřelba, gymnastika, akrobatický let a hod kladivem? A na hraní si vezměte Adriana," zasmála jsem se, a přestože byla má odpověď stoprocentní ironií, je to očividně nadchlo.

Tonymu zářila očka, jako kočce po kapsičce whiskas a vypadal, že už to celé v hlavě plánuje.

„Děláš si srandu, že jo?" unaveně jsem si povzdechla a srolovala si namazanou palačinku.

„Proč ne? Je to skvělý nápad," radoval se můj dospělý otec a zdálo se, že je štěstím bez sebe.

„Jak chceš zařídit akrobatické lety? Polovina lítat neumí. A Thorovo kladivo?" zeptala jsem se ho a doufala, že k tomu nemá žádný svůj pochybný vynález.

„Můžeme to zaměnit za skok do dálky," navrhl zapáleně Adrian.

„Ty do toho jdeš taky?" podivila jsem se, protože Adrian neoplýval žádnou super silou ani jinou schopností, kromě té šílené hry na flétnu.

„Ne, ale můžu být rozhodčí a organizátor," navrhl. Všichni souhlasili a mě u toho hodu kladivem něco napadlo. Je to sice už hrozně staré, z doby, kdy jsme s Tonym měli kreativní náladu, ale myslím, že to poslouží dobře.

Všichni jsme se vyrojili na 500 metrů dlouhou zahradu, která končila strmým útesem. Travička na ní byla krátká a upravovaná.

„Začneme štítem!" vyhlásil slavnostně Adrian a na hologramové destičce vytvořil jednoduchou tabulku se jmény a vedle místem na body. Pořád mě překvapovalo, jak rychle si na nové technologie zvykl, i když na to měl dva roky.

První házel Steve. Štít odletěl až ke kraji zahrady. Jarvis nám oznámil vzdálenost. S otevřenou pusou jsem žasla. Jak někdo může hodit přes 400 metrů?! Když dohodil, se skromným úsměvem si sedl hned vedle mě a zamotal ruku do té mé. Na tváři se mi zrodil zblblý úsměv, který jsem se po Tonyho letmém pohledu, snažila ze všech sil skrýt. Nepovedlo se. Jsem z toho naměkko.

V házení následoval Thor, který štít hodil skoro do stejných míst, ale přeci jen trochu blíž k nám. Clinton se téhle disciplíny nechtěl účastnit, ale když šla Natasha, která taky nemá žádnou super sílu, zkusil to taky. Oba hodili kolem sta metrů, což bylo v porovnání s ostatními hodně málo, ale na člověka neskutečný výkon. Tony, ať se snažil jakkoli, jeho oblek nedohodil dál než 300 metrů, takže skončil třetí a nebyl vůbec rád.

„Počkat, já chci taky!" vykřikla jsem na poslední chvilku, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli se chci ztrapňovat. Tak kolik, padesát? Vidím to tak. Ještě budu ráda za pade.

„Určitě?" ujišťoval se Steve. Převrátila jsem nad ním oči. Jo, určitě.

Popadla jsem jeho štít, byl neskutečně lehký a byla jsem si jistá, že poletí daleko. Jen tak z fleku jsem byla schopná zopakovat Stevův pohyb s otočkou a štít letěl. Letěl příjemně daleko a k mé smůle dopadl na metr stejně, jako když házel Tony. Tak teď už mi nedá pokoj.

„Cože?!" vykřikl Tony zděšeně. „Vždyť jsi to ty, jenom člověk!"

Přešla jsem to se smíchem a posadila se do řady děvčat na kraji.

Lukostřelba byla docela sranda, ale skončila jsem úplně poslední. Ovšem trefila jsem racka v letu (přežil), za což jsem si vysloužila uznalý potlesk, i když byl na metry daleko od terče. Bylo to, jako když hrajete volejbal a náhodou se trefíte do basketbalového koše. Clinton vyhrál.

Gymnastika měla překvapivé výsledky. Natasha byla samozřejmě první, já kupodivu druhá a Steven třetí. U jeho stoje na jedné ruce mu volné tričko sjelo ke krku a celá naše skupina holek si málem vyhodila obratle, jak jsme natáčely hlavy. Vysloužily jsme si od řady ostatních mužských soutěžících velmi podmračené pohledy.

Tony se v obleku pěkně vysekal, na což jsem reagovala starou poznámkou o flexibilitě a hlasitým kašlem, abych to zakryla.

Ve skoku do dálky jsem se taky docela pěkně umístila, a když přišlo na řadu kladivo, ďábelsky jsem se usmála. Thor měl odložené kladivo kousek za námi, kam se nikdo nedíval, bylo to perfektní, nikdo si mě nevšimnul.

Když započala soutěž hod kladivem, která byla trochu nesmyslná, protože ho nikdo nezvedl, Thor se samolibě usmál a vesele nakráčel skoro až k němu. 

Ovšem byla jsem rychlejší, natáhla jsem se a zvedla jsem ho.

Nastalo krátké ticho, při kterém na mě všichni zírali s nevyslovenou otázkou. Jak?

Naoko jsem potěžkala kladivo a uznale kývla. Tony vypadal, že smích déle neudrží, protože o mém podvodu věděl, plánovali jsme ho dva roky zpátky společně. Thor se tvářil, jako když dítěti vezmete oblíbeného plyšáka. Ostatní prostě jenom zírali.

„Není až tak těžké," řekla jsem a vyhodil kladivo do vzduchu, kde se otočilo a dopadlo mi opět do dlaně.

„Jak...?" Thor udělal takový ten obličej „NEBERMIHRAČKYCOJSITOSAKRAZAČLOVĚKA".

„Jak? Hodiny v dílně a spousta nepovedených kousků," vysvětlila jsem všem, kteří se zasmáli své zmatenosti. Všichni si ho šli vyzkoušet, protože moc příležitostí pohrát si s bájným kladivem už nebude.

„Kde je to pravé?" zeptal se nespokojeně Thor a rozhlížel se všude kolem. Došla jsem k místu, kde kladivo bylo a sundala z něj digitální síťku, která ho tak dělala neviditelným. Nadšeně si ho vzal a myslím, že si ho dnes radši vezme i do postele.

„No tak! Ještě poslední disciplína!" hlásal Adrian, skoro jako pravý nevrlý organizátor. Všichni jsme si hodili, ale když přišel Thor a hodil, kladivo zmizelo v dáli. Vítězně se usmál.

„Jsi diskvalifikován, kladivo dopadlo mimo hrací prostor," uzemnil ho Adrian a Thorův protest přehlušil výbuch smíchu. Byla to ironie.

„Slečno, přeji všechno nejlepší k narozeninám," ozval se zčistajasna JARVIS a mně se nahrnula krev do hlavy. Proč to sakra říká zrovna teď?!?! Dementní stroj! Bleskově jsem se zneviditelnila, bylo to na stejný princip jako měnit tváře a naštěstí jsem stále měla ten outfit od matky, který se zneviditelnil spolu s šupinami.

„Kate, ty máš narozeniny? Proč jsi nic neřekla?" zeptal se Tony ublíženě, ale už jsem tam pro ně nebyla.

Není to jeden z nejdelších, ale příští bude mít 1360 slov :O (zítra fakt u obídka ^^)