Po letech jsem udělala korekci a z hrstky slov rázem 2174 :)

Ráda bych předešla údivu, až si všimnete, že obsah písničky se k textu vůbec nehodí. Ale představte si třeba, že to postava zrovna poslouchá, brouká si, zní to ve vedlejší místnosti... navíc v každé písni se dá najít střípek něčeho, co bude sedět vždycky... v tomhle případě se Kate zlobí na zlomené a neexistující vztahy s matkou, otcem, kamarády, atp... idk

*Kate - Miami - zadržovací cela*

V cele jsem strávila celých dvacet hodin, než mi oznámili, že se konečně dovolali otci, který se vrátil z dovolené někde v Pacifiku. Bude tady prý za několik hodin.

Takže prázdniny v Tichomoří, hmm? Byla jsem dost překvapená, že ho našli, a v lehkém úděsu, že byl ochotný přijet. Jak jsem řekla, nikdy jsem ho neviděla a jsem si jistá, že on se o mně zrovna dozvěděl. Sociální pracovníci mi řekli, že není uvedený v mém rodném listu, jak ho tedy našla policie?

S Liss jsem se za ten čas strávený na bobku spřátelila a navzájem teď o sobě víme i to nejhorší. Až mi to přijde vtipné, kamaráda jsem neměla už hrozně dlouho, matka mi to zakázala. Sice nejsem schopná vzpomenout si na konkrétní příklad jejího zásahu, ale mám velmi silný pocit, že mi zničila hned několik přátelství. Je to už dávno. A když jsem posledních pár let žila téměř jako bezdomovec a příživník, nebylo na kamarádství moc času.

Liss se svěřila, že její rodiče mají bídnou práci. Mamka je uklízečka v pochybném nonstopu a otec v noci hlídá vrakoviště, ovšem tím utáhnou maximálně rozpadající se domek a dluhy, takže zbytek musí obstarat Liss. Je jí šestnáct a v klubu pracuje už tři roky jako takový pomocníček v zákulisí. Celkově měla zajímavou minulost, ale stále jsme se vyhýbaly tématu McScott. Toto tabu ovšem ukončil příjezd McScotta osobně. Stavil se u naší cely, hravě přejel prstem po mřížích, jako dítě po plotě, a zmizel.

„To je hnusák," odfrkla jsem si znechuceně.

Lissa se v té vteřině rozplakala, takže jsem si připadala tak trochu provinile, někdy se prostě neovládnu – pak mě buď někdo spěchá zmlátit nebo se rozbrečí. Záleží, kdo to slyší.

„Promiň," pípla jsem. „Moc ti nepomáhám, co?"

Tiše se zasmála a mocně popotáhla. „Já nechci, Kate. Bolí to."

„Jakože fyzicky nebo psych..." Někdy si říkám, proč prostě nejdu a nerozběhnu se proti zdi, hromadě lidem by to jistě ušetřilo nervy.

Pevně jsem ji objala. „Kdybych měla peníze, za obě bych pokutu zaplatila."

Zbytečná to slova, ty peníze nemám a nikdy mít nebudu. Viděla jsem, jak všichni ti rodiče, co si přijeli pro potomky, platí něco u zadního stolu. Co jiného to mohlo být, než nějaké pokuty nebo poplatky za hlídání?

„Dneska má noční, bude tu jenom on a jeho kamarád, který ho kryje," vzlykla v mém objetí. Bylo děsivé, že o vztazích na stanici měla takový přehled.

Stáhla jsem se do sebe a snažila se vymyslet, co by mohla dělat. Ale nebylo úniku, její jedinou nadějí byl McScott.

***

Probudil mě tlumený hovor před naší klecí. Prospala jsem snad tři čtvrtiny svého pobytu zde. Ono se může zdát, že být za mřížemi je super vzrušující, ale vlastně je to těžká nuda.

„To je ona?" zaslechla jsem mužský hlas, nejspíš jednoho z policistů.

„Ano, pane Starku," ozval se hlas strážníka, který dnes dostal noční s McScottem. Oh, tak ten první hlas nebyl policista, ale nějaký pan Strak. Možná přišel Lissin otec. Její příjmení mi sice neřekla, ani jedna z nás to nepovažovala za důležité, ale tohle by se mi k ní celkem hodilo. Lissa Stark, pěkný. Možná sehnal nějaké peníze a přišel ji ušetřit McScotta.

„Ta zrzka nebo bruneta?" zeptal se nejistě Strak a následovalo syknutí nějaké cizí ženy, která nejspíš přišla s ním.

Liss je až nepřirozeně zrzavá, jako mrkev nebo tak, zato já jsem prachobyčejná tmavovláska. Zmátlo mě, že Lissu její vlastní otec nepoznal. Kdo sakra nepozná svou dceru? Jenže pak to můj probírající se mozek trklo.

Někdo, kdo svou dceru nikdy neviděl.

„Ta bruneta, pane," prozradil mu strážník a nejistě přešlápl.

„Samozřejmě," odkašlal si tiše Stark. To už jsem otevřela oči. Několikrát jsem zamrkala, než se mi zrak pomalu zaostřil na trojici u otevřených dveří. Jistě, byl tam strážník, ale vedle něj stála dvojice - pan Stark a asi paní Starková. Přejela jsem je rychlým pohledem, neměli snubáky.

„Ahoj, Kate," usmála se žena. Chvilku jsem na ni zmateně zírala. Ano, všimnu si, že nemají snubní prsteny, ale uvědomit si, co se v takových situacích má dělat... ne. Nakonec jsem zablekotala pozdrav a neohrabaně se postavila. Díky miamské policii jsem před nimi nemusela stát v tom trapném a navýsost ponižujícím body.

„Kate," přešlápl strážník. „Tohle je tvůj otec. Anthony Stark. Přišel tě vyzvednout."

Ostražitě jsem si změřila muže za mřížemi. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jenom nepatrně kývla, že rozumím. Když jsem byla malá, představovala jsem si milióny různých scénářů našeho prvního setkání, ale takhle jsem si to určitě nevysnila. To už se probudila i Liss a mžourala na skupinu za mřížemi.

„Kdo jste?" zeptala se neomaleně a posadila se.

Tony, můj ztracený otec, se poškrábal na zátylku. „Přijeli jsme pro... Karin."

„Tony," povzdechla si žena vedle něho a šeptla mé správné jméno.

„No jasně. Promiň," zhoupl se na patách a nejspíš by byl raději kdekoli jinde, ostatně, to já taky.

Vyměnily jsme si s Liss smutné pohledy a já se zvedla k odchodu.

„Tak, asi ahoj," smutně jsem se usmála a prošla dveřmi cely. Cítila jsem v zádech její pohled, mrazilo mě z toho. Celou cestu stanicí panovalo nepříjemné ticho, oproti minulé noci tu bylo prázdno, v několika místnostech jsem zahlédla pár operátorů a spících strážníků, ale jinak nikde nikdo. To až ve dveřích jsem se málem srazila s McScottem. To poznání bylo jako srážka s náklaďákem. Nemůžu tam Liss přece nechat, nemůžu ji tam nechat jemu!

„Ehm, pane Starku?" zeptala jsem se, ale znělo to spíš, jako kdyby někdo přišlápl trpasličí prase.

„Jo?" otočil se na patě, protože už otevíral dveře svého luxusního černého auta, které mě dost rozptylovalo.

„Já jen..." těsně pod povrchem jsem cítila paniku. „Chtěla jsem se zeptat... jen... no prostě kolik jsem vás stála?"

„Pár drobných. S tím si nedělej hlavu," mávl rukou a otevřel dveře auta. Utíkala mi příležitost vyplatit Liss.

„Jo jasně, jenže moje kamarádka..." skousla jsem si ret, protože mi bylo hrozně trapné žádat o tolik peněz někoho, koho neznám. Celkově peníze jsou pro mě trapné téma.

Udělal krok ke mně s rukami v kapsách a naklonil hlavu na stranu. „Chceš, abych za ni zaplatil pokutu?"

„Jo," vydechla jsem, ale pod jeho pohledem jsem se propadala do země. Nebyl ani o deset centimetrů vyšší, ale před ním jsem si připadala jako trpaslík, byl tak sebejistý! Neříkám, že nejsem sebevědomá, jenom ne zrovna teď.

„Nežádala bych o to, kdyby to nebylo opravdu nutné." Rozhodila jsem omluvně rukama. „Její rodiče nemají peníze a ona by šla do pasťáku, ale přitom neudělala nic špatného. A pak je tam ten chlap, policajt, pustí ji za to, když se nechá znásilnit a jí je teprve šestnáct!" Zhluboka jsem se nadechla, protože mi došel dech. Nejsem zase o tolik starší, dělala jsem horší věci a mnohem dřív, ale ona je z toho tak vyděšená. Nemůžu ji tam nechat.

„Dobře. To není problém," zareagovala okamžitě žena a usmála se na mě, za což jsem ji odměnila tím nejzářivějším úsměvem, co jsem byla schopná vykouzlit.

„Děkuju!" vykřikla jsem. „Vím, že je to hodně peněz, já vám to všechno vrátím." Nevěřícně jsem sáhla na ramena obou, napůl vyděšená, že je takhle trapně "skoroobjímám", a utíkala zpátky na stanici.

Jenže tam už nikdo nebyl. Cela byla prázdná a za počítači nikdo neseděl. Zpanikařila jsem, už si ji musel odvést! Byly tu pouze dvoje dveře, kterými mohli odejít, aniž by je někdo uviděl. Jedny vedly na WC a druhé do garáže, v ten moment jsem to ale nevěděla. Zvolila jsem tedy ty bližší, bohužel od záchodů, a vrazila do něčí tukové pneumatiky. Byl to ten chlap, co mi představil otce.

„Co tady chceš?" zeptal se prudce, jenže pak si uvědomil, kdo mě to vlastně vyzvedl (bohatý a vlivný) a zmírnil hlas. „Tady už nemáš co dělat."

„Hledám Lissu," opáčila jsem nabručeně a otočila se na patě.

„Ta už tu není..." začal, ale to mě nepřesvědčilo. Narázovala jsem tedy do druhých dveří, velkých dvoukřídlých. Za nimi byla krátká chodba a nakonec velký prostor plný aut. Zaslechla jsem křik. Třeba jdu pozdě! Nechtěla jsem na to ani pomyslet.

Doběhla jsem tam a uviděla McScotta, jak se pere s hubenou holkou. Liss měla roztržený ret a vysvlečené tričko.

„Hej, ty tlusté prase, pusť ji!" zakřičela jsem na něj a pomalu se k němu přibližovala. Dobře, nebyl tlustý, spíš hubený a na pažích jsem zahlédla nějaký ten sval. Budu muset opatrně.

„Vypadni, ty děvko!" zavrčel. Whou! Tady to zase někdo přehání.

„Je vyplacená, může odejít," prohlásila jsem hlasitě z bezpečné vzdálenosti, a doufala, že přestane smýkat s ubrečenou Lissou, zrovna se začínal věnovat zapínání její podprsenky.

„Jestli tady chceš zůstat a dívat se, nemám problém. Nebo se snad chceš přidat?" Zvrhle se zasmál a pokračoval ve složitém rozepínání. Usmála jsem se na něj.

„Vypadáš nadšeně," konstatoval McScott a v očích se mu objevily jiskřičky.

„Iluze," usmála jsem se ještě víc a popošla k němu o metr blíž. Celé situace byla nadmíru zvláštní, choval se tak iracionálně. A já vymýšlela kraviny.

Rozhodl se to ignorovat. Zapínání luplo. Bylo to jako stlačení knoflíku na zrychlené přehrávání. Lissa se ve vteřině rozhodla kopnout násilníka kolenem do žeber, což bylo sice obdivuhodné, ale poměrně neúčinné, navíc ho rozzuřila a on se na ni vrhl jako běsnící zvíře. Úchyl jeden. Nejdřív jí dal štiplavou facku a když se mu povedlo shodit ji na zem, odhodlala jsem se k zakročení.

Trvalo mi to, nejsem na to pyšná, ale přeci jen, je to velký, relativně svalnatý, chlap.

Bez dalšího rozmyšlení jsem se přikrčila a skočila po něm. To nečekal a svalil se k zemi. Motali jsme se po zemi v klubku a snažili se vydrápat si vzájemně oči. První zásah jsem zasadila já. Byl zrovna pode mnou. Dlaní jsem se mu opřela o čelo a praštila mu hlavou o beton. Ozvalo se odporné zadunění, ale pořád neměl dost. Akorát jsem ho ještě víc naštvala.

Když mě praštil poprvé, nic jsem necítila, druhý zásah už mě zarazil a třetí mě srazil k zemi. Asi to bylo tím adrenalinem v krvi jinak nevím, jak bych tohle mohla vydržet. Rozkousla jsem si jazyk, takže se mi krev valila nejdřív do krku, potom po bradě. Bolelo to jako kráva! Když jsem se ocitla pod ním, napřáhl se, že mi jednu pořádně vlepí, ale někdo ho popadl za napřaženou pěst. Byla to taková síla, že se nemohl ani pohnout.

Chtěl se bránit, ale byl odstrčen na pár metrů ode mě. Uvolnil mi tak výhled na... mého otce? Vypadal fakt naštvaně. Udělal krok k McScottovi a pěstí mu přetočil obličej o sto osmdesát stupňů. Jeho přítelkyně stála kousek vedle a polekaně vyjekla. Ta scéna byla jako z nějakého akčního filmu o superhrdinech.

Policista lomeno násilník se taky vytočil a vystartoval po Starkovi. Měl by se jít někam léčit, myslím, že trochu nezvládá svůj vztek.

„Nech toho!" napomenul ho ten jeho kamarád, do kterého jsem vrazila na záchodcích. Ovšem nikdo ho neslyšel, a tak jsme se mohli stát svědky, jak Stark naklepal McScotta, který nakonec zůstal poraženě skrčený u jednoho z aut.

„Panebože," zlobilo se to milé Starkovo děvče a šlo mě rychle seškrábnout ze země. Cítila jsem se trochu malátně, ale s její pomocí jsem se zvedla. Cítila jsem pulzující tlak na zádech i na obličeji, ale bolest se mi nezdála akutní. Taková vzdálená a tepavá. Přicházela a odcházela s každým úderem srdce.

„Jsem v pořádku," ujistila jsem ji, když mi sáhla na zakrvácenou bradu. „Krvácím ti na blůzu," pípla jsem, když mě sevřela v pevném obětí.

„Tak za tohle se můžete rovnou rozloučit se svým místem!" křičela na ty dva schlíplé policisty. Připadala mi stále sympatičtější a sympatičtější.

„Moc se omlouváme," snažil se to vyžehlit ten tučný, ale moji noví opatrovníci ho ignorovali. Jakmile si ta žena byla jistá, že neskončím zase na zemi, pomohla Liss a společně vyšly z garáží, na nic jsem nečekala a vydala se za nimi. Stark se ještě chvilku zdržel a něco tam s nimi řešil. Ucítila jsem, jak se na mě dívá, jeho oči byly tmavé vzteky, ale jinak působil klidně. Jeho pravá ruka byla trochu od krve. Cítila jsem se zmatená, vždyť mě vůbec nezná, proč by mě měl bránit? Myslela jsem, že když je tak bohatý a sebevědomý, bude k jistým věcem lhostejný. Nikdy jsem neviděla nic lepšího než špinavé ulice a polorozpadlé domky, lidé se museli starat jenom sami o sebe. Cizí neštěstí byla jejich zábava. On byl ale z úplně jiné vrstvy.

Šla jsem po chodbě směrem k východu, když se mi zatočila hlava. Připadala jsem si jako na kolotoči, neustále mi ujížděla podlaha a stěny uhýbaly před mou snahou zachytit se něčeho pevného. Kotníky se proměnily v rosolovité náhražky a kolena s hlasitým zaduněním narazila do podlahy. Hlava mi třeštila a ze rtů tiše unikala krev.

„Co je? Jsi v pohodě?" zaznělo mi v uších, ale obsah jako by minul můj mozek. Nejspíš to byl Stark, kdo mě zvedl z podlahy a donesl do auta.

„Co se stalo?" Žena.

„Panebože, Kate?! Kate nespi!" Liss? Už ani nevím. Není to jedno? Zaznamenala jsem nastartování auta a jemné vrnění pod zády. Lampy z ulice mi vrhaly na tvář hypnotické pruhy.

***

Tahle kapitola už obsahuje první známé tváře, ale ještě se to nerozjelo na plno, ale už se to blíží :) Doufám, že se vám to bude líbit :)

Chci se jen zeptat, jestli jsou lepší dlouhé nebo kratší kapitoly? Klidně to napište i dodatečně po 100 letech :)