Ahojte! :)

Posílám část už teď, protože večer přidám ještě jednu, tahle není příliš vtipem zářící, ale je poměrně důležitá. Kvůli ní se odehraje více věcí. Ovšem ta další bude jenom taková na oddych, protože už jsme v polovině a chtělo by to nějakou akci ne? :D

Taky jsem minule nezmínila, že jste přehoupli čtení přes 1000! Sláva! Moc za to děkuju :)

JO a v komentářích jste zmínili Tonyho reakce na mimčo, ty přijdou,ale ne teď :))

EnJoy it! :))

Celá naše nesourodá skupina složená ze dvou titánů, dvou středně velkých titánů, doktora ve středním věku a čtyř neskutečně dobře oháknutých žen, se postupně sešla u jednoho stolu, kde byly převážně sladké věci, což mě neustále nutilo něco jíst.

„Kate?" ujistila se překvapeně Jane, nečekala mě tady, neznala mě, vlastně mě neznal skoro nikdo. Pousmála jsem se na ni a schroupla malinu v karamelu. Neplánovaně jsem si u toho vzpomněla, jak Finnick Odair pojídá v druhém díle Hunger games kostky cukru. Nepamatuju si, kdo je moje matka, ale takovou volovinu jo?

„Ahoj, Jane," broukla jsem, když se mi podařilo narvat malinu do škráně. 

„Vy dvě se znáte?" zeptal se zmateně Thor, přišlo mi, že mluví neskutečně pomalu, tak nějak vznešeně. Ale pomalu.

„Krátce," odpověděla jsem se škraní plnou rozpouštějícího se cukru. Všichni nad tím jen pokrčili rameny.

„Co nám chcete říct?" zeptala se vážná Natasha a oba si je změřila pohledem. Jsem si docela jistá, že už to taky ví. Její pozorovací talent je neskutečný, což jsem vypozorovala zase tím svým, ne tolik vyvinutým.

„Chtěli jsme vám říct, že čekáme dítě," řekla Jane, jako by strhávala náplast.

Vteřinu ticha následoval nadšený jásot, blahopřání, objímání a Tonyho poznámky a plodnosti mimozemšťanů. Celý večer se pak nesl ve víru smíchu a radosti z okamžiku. Předbíhali jsme se, kdo řekne lepší historku, pochechtávali jsem se staršímu státníkovi, který omylem ponořil stříbrný plnovous do čokofontány, a nakonec nás všechny Tony vyhnal na taneční parket. 

Sám, aby šel příkladem, vzal Pepper za ruku a s baleťáckou otočkou s ní zmizel mezi lidmi, čímž jenom potvrdil, že vlastně nikdy pořádně nedospěl. Thor, u něhož mi ten lidský oblek přišel stále příliš výstřední, vzal Jane něžně za ruku a odvedl ji kousek od Tonyho s Pepper.

Steve mě požádal o tanec, stejně jako předtím já jeho. Tentokrát už to ale bylo přirozené, jako by se v něm zlomil ostych, najednou věděl úplně přesně, kam s rukama. Oproti tomu Banner s  Natashou prožíval první křečovitý tanec. A to se nám předtím smáli. 

Všichni se bavili a pohupovali se do hudby, když náhle kousek od nás blikl fotoaparát, následovaný velkým množstvím dalšího cvakaní. Zpoza rohu se najednou vyrojilo snad dvacet fotografů, kteří na nic nečekali a fotili všechny okolo. Do toho se zamíchalo snad padesát chlapů z oddílu muži v černém nebo co a do toho ještě hosti začali vznešeně opouštět prostory sálu a mířili do jiného, kde jsem ještě nebyla. Trochu zmatek, a když jsem se snažila uhnout rychle proplouvajícímu páru, šlápla jsem si na šaty a padala k zemi.

Dalo by se říct, že jsem padala v klidu. Jako by sebevrah padal k hladině. Přesně jak jsem očekávala, zachytily mě Stevovy ruce. Byla jsem už v hlubokém záklonu a on se musel trochu zohnout, aby mě chytil. Tak tomu říkám krásná taneční pozice! Netrvalo to ani tři vteřiny, ale fotek v téhle póze jsme měli už asi sto.

Rozpačitě jsme na sebe koukli a jedním krátkým pohledem tak ohodnotili onu situaci.

„Díky," poděkovala jsem a vzpomněla si u toho, jak mě zachytil tehdy v kuchyni.

„Za málo," odpověděl. Tak tahle odpověď mi vždycky přišla zvláštní. Co je to málo, o kterém se automatická odpověď zmiňuje? Lidé si to nejspíš ani neuvědomují, ale mě to vždycky iritovalo.

***

Vedlejší místnost byla úchvatná. Tmavá a pouze intimně osvětlená, nikdo už netancoval, všichni posedávali na náhodně rozmístěných gaučích a tvářili se otráveně z předchozího incidentu. Jejich uhlazená a bohatá elegance v tom tmavém prostředí vypadala zvláštně. Jako by králové a královny šli do strip klubu, něco na ten způsob. 

Skupina se opět ztratila, jediný Steve mě doprovodil k baru, kde jsme se oba usadili. 

„Virgin Coladu, prosím," objednala jsem si, když barman přispěchal od sousedního páru. Nehodlala jsem riskovat, že mě Pepper zase najde s alkoholem v ruce, takže virgin musela stačit. 

„Já nic, děkuji," odmítl barmana Steve a zatahal si za motýlka. „Doufám, že nás nestihli vyfotit," poznamenal nervózně a usmál se. 

„Žena s dětmi by se zlobila?" zasmála jsem poťouchle a přijala podávaný drink. Věděla jsem, že ženu nemá, aspoň to vyplynulo z toho, co mi zatím řekl.

Taky se zasmál. „Jenom nemám rád bulvární fotografy." Odmlčel se, jako by si na něco vzpomněl. „Hned jsem zpátky." A zmizel mezi lidmi. 

Nevadilo mi to, na záchod přece každý jendou musí, a tak jsem se pustila do sosání pití a nepřítomného pozorování kmitajícího barmana. Nebyla jsem ještě ani v polovině sklenice, když si na Stevovu židli kdosi sedl. 

„Promiňte, ale tady je obsazeno," oznámila jsem mu s úsměvem, ale on na mě hleděl s kompletně vážnou tváří a ani se nehnul. Ihned jsem poznala, že přišel za mnou. 

„Dobrý den, jsem James Irwin," představil se skoro až vznešeně a podal mi ruku. Lehce jsem ji uchopila a třepla. Jako kočka s mrtvou myší.

„Jsem..." Ovšem pán si chtěl hrát na úchyla a tak mi skočil do řeči.

„Já vím, kdo jsi. Jsi Kate Mosley. Už jsme se potkali, ale nemyslím, že si mě pamatuješ," řekl a shovívavě se na mě usmál. Už na první pohled byl ten chlap podivný. Všechno na mě křičelo, že s ním nechci dýchat stejný vzduch, ať uteču, ať někomu řeknu, že jsem tady s ním, aby na mě dali pozor. Ale neudělala jsem to. A takhle, dámy a pánové, začínají všechny kriminálky, kde se holka nechá v tichosti zabít nějakým ujetým chlapem.

„Myslím, že vás bych si pamatovala," řekla jsem a lehce tak poukázala na to, že se chová jako magor. Ovšem vzhledově mi byl něčím povědomý. Světle hnědé vlasy, vystouplé lícní kosti a za moderními brýlemi oči modré jako obloha ze Simpsonů. Byl jako z noční můry, na kterou si nepamatujete. Takový ten nepříjemný pocit.

„Jste tu s otcem?" zeptal se nevinně a objednal si stejný drink jako já.

„Ano," odpověděla jsem nanejvýš úsečně a usrkla ze svého brčka.

„Viděl jsem tady i ostatní," řekl a narážel tím nejspíš na ostatní Avengery.

„Jistě." A já z toho mám jako sednout na zadek nebo co?

„Vzpomínáte si na matku?" zeptal se, už se nevěnoval svému pití, ale propaloval mě očima. Pomalu jsem sklouzla ze stoličky, hlavně žádné prudké pohyby, a po krůčcích od něj couvala. Tušení už nebylo jen tušení, věděla jsem jistě, že se mnou nezamýšlí nic dobrého.

„Co tím myslíte?" naježila jsem se a plná vzteku, který se dosud ukrýval hluboko ve mně, a šlehla po něm zlým pohledem.

Opatrně, jako číhající šelma, seskočil ze své židle a popošel krok ke mně. Ucouvla jsem, on postoupil. Nemá cenu utíkat, takže jsem zůstala stát.

„Vzpomínáte si na své dětství?" zeptal se a přimhouřil oči, jako by to snad věděl.

„Co to má znamenat?"

„Nevzpomínáte si na nic, že ne? Nevíte jméno vaší matky, nevíte, jaká byla vaše oblíbená hračka, ani kde jste vyrůstala," řekl to jako jasnou věc. Jako fakt pro všechny dobře známý, ale mě se z toho postavily chlupy i na obličeji.

Zamračila jsem se a otočila se, že odejdu, ale stihl mě chytit za paži a otočit zpátky k němu.

„Nemůžeš před tím utíkat napořád. Ty víš, že sem nepatříš," řekl a najednou tu byl Tony a propaloval toho chlapa nenávistným pohledem.

„Okamžitě ji pusť," přikázal ledovým hlasem. Napadlo mě, že bych teď proti němu stát opravdu nechtěla.

James se jenom zasmál a pustil mě. Otočil se a odešel.

„Co to sakra bylo?!" zeptal se vytočeně Tony a koukal na jeho mizející záda.

„Já nevím. Mluvil o matce a o mém dětství," rozklepala jsem se a opřela se o bar.

„Co ještě řekl?" zeptal se naléhavě. To už u nás byl Steve. Byla jsem ztracená v tom okamžiku, jenom matně jsem zaznamenala, že se Steve dozvídá základní informace, načež sprintem vyráží ze dveří. 

„Řekl, že sem nepatřím a že před tím nemůžu pořád utíkat," hluboce jsem se nadechla. Nic se přece nestalo. Přesto jsem měla pocit, že to spustilo úplně všechno. 

Oba jsme mlčeli, nebylo, co dodat. Přemýšleli jsme, co to mělo znamenat a kdo to byl, ale nebylo, jak to zjistit. Byl už dávno pryč.