(EDIT 2020: jelikož je kniha z roku 2015, můžu se maximálně omluvit všem zúčastněným za mé pubertální výjevy) ♥

Ooookaaa! Jelikož se mi ráno určitě nebude chtít, dám vám sem další díl už teď. Kupodivu byl na předešlé kapitoly taky celkem ohlas, takže jsme se z 50. místa posunuli na 33. Whoohoo!

Další věc je k této kapitole. Vzpomínáte si, jak v.. myslím prvním díle Iron man(a) byla ta blonďatá reportérka, co se s ním nakonec i vyspala a vysmála se Pepper? Jo, pamatujete?

Mám teď minutku času, tak se držte přichází poděkování! :3 A to patří:

Monys123 a SarahKalinova, u kterých prostě na jistotu najdu podporu. Moc díky :3 LillaDraken, Sisa001 a IviKiwiP, které mi přináší vlastně ještě víc nadšení do psaní. :)) Tanarisk, neskutečnou smolařku a podporu, která komentáře neustále ukončuje :D A také pinkamenapie06 (jejíž jméno jsem četla asi 12x než jsem si ho zapamatovala natolik, abych ho nakonec dobře opsala :D), která kvůli mému pokusu něco ze sebe dostat, riskuje v hodinách :D

Kurňa to je dlouhý -.- EnJoy it! :))

 „Panebože, Tony, zpomal!" zakřičel Steve, když se už podruhé praštil hlavou do okýnka našeho malinkého, ale nevídaně rychlého, auta. Natasha se rychle ztratila v provozu a nám nezbylo než doufat, že jsme ji předjeli a nevšimli si jejího červeného nablýskaného Porsche. Člověk nikdy neví.

„Jste všichni připoutaní?" zeptala jsem se a přejela jejich pásy rychlým pohledem.

„Tady pásy nepomůžou, to je na doktora!" oponoval Steve a potřetí se praštil do hlavy. Oh, takové agresivní vtípky.

„Vidím ji!" vykřikl nadšeně Tony a sešlápl plyn až na podlahu.

„Zapomněl jsi na oxid dusný!" řekla jsem a zasmála se oné představě, že by chtěl jet ještě rychleji za pomocí nitra. Ovšem k hrůze všech přítomných odklopil vršek na volantu, pod kterým svítilo modré tlačítko s nápisem N2O.

„Ne!" ozval se sborový výkřik, ale byli jsme umlčeni tlakem, který nás všechny zatlačil do sedaček.

***

Když jsme zastavili, věděla jsem dvě věci. Zaprvé, Natashu jsme nepředjeli. A zadruhé, už nikdy nesednu do auta s Tonym za volantem. Malátně jsem vylezla z auta, div jsem se nepřerazila o patník a chvilku přemáhala nutkání zvracet.

„Úsměv, Kate," řekla Pepper s čerstvě nasazeným zářivým úsměvem. Co tím myslí, jsem se dozvěděla o vteřinu později, když se kolem nás začalo blýskat. Fotoaparáty mě zabíraly ze všech úhlů a jediné, co mě od nich oddělovalo, byla látková páska mezi zlatými sloupky. Udiveně jsem celý prostor přejela pohledem. Přede mnou se táhl krásný červený koberec a mizel v otevřených zlatých dveřích velkého hotelu, který dokonale doplňoval elegantní páry vstupující dovnitř.

Červený koberec. Já půjdu po červeném koberci. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já? Pochybná holka ze strip klubu? Nene!

Poslechla jsem Pepper a nasadila zářivý úsměv, který jsem nemusela ani moc předstírat. Tady jsem děkovala přírodě, že mi nadělila schopnost radovat se zčistajasna a naprosto upřímně.

Skupinka složená z usmívající se Natashy, nedočkavého Thora, ležérně postávajícího Bannera a lhostejně se tvářícího Bartona, už postávala před vchodem a čekala, až se k ní připojíme. Znovu mě vykolejily jejich obleky. Člověk by v nich rázem avengera nepoznal. 

„Říkal jsi, že je to mejdan!" obvinila jsem Tonyho, který byl zřejmě ve své kůži, mával na všechny strany, vykřikoval odpovědi na některé novináře. Nemohla jsem si nevšimnou, že jsou všichni zvědaví, kde jsem se u Tonyho vzala. 

Vešli jsem dovnitř hotelu, kde se všechno lesklo čerstvým přeleštěním, bílé mramorové podlahy byly bez sebemenšího smítka. Těsně za zády jsem cítila Rogerse, který naši skupinu uzavíral. Vstupní halou se mezi stolky s občerstvením přesouvaly páry a skupiny v róbách a oblecích takové hodnoty, že jsem si netroufla hádat. 

„Párty nebo společenská akce, ono to stejně končí stejně," zasmál se Tony, když odpovídal na mou námitku, která už málem upadla v zapomnění. Čekala jsem, že utvoříme skupinu a budeme taky obrážet stolky s rybími jednohubkami, ale Avengers tým se vytratil a Tony s Pepper odpluli k nějakým cizím lidem a začali si povídat. Zůstala jsem tak v šoku a sama. 

Kde jsem se to sakra ocitla?

„Je to charitativní akce, kde se celebrity dohadují, kdo daroval víc." Vyděšeně jsem se otočila, abych koukla, kdo mi to čte myšlenky. Stála za mnou blondýna s podivně pokorným postojem. Jako by se chtěla nenápadně vetřít do mé přítomnosti.

„Jsem Christine," představila se a potřásla mi rukou. „Jsem reportérka. Dělám tady rozhovory s hosty."

„Těší mě. Kate Mosley," oplatila jsem jí trochu nejistý úsměv, protože jsem netušila, co by po mně mohla chtít.

„Nevadilo by ti, kdybych se tě zeptala na pár otázek?" dotázala se a tak nějak divně se zakroutila, což mě asi mělo přesvědčit, jak nepříjemné jí je otravovat mě během večera. Bylo to divadlo, chtěla ze mě dostat co nejvíc a to s velkou radostí. Byla žralokem v převleku. 

„Jistě," přistoupila jsem na její etickou hru a poodstoupila ode dveří, aby mě mohla v klidu vyslechnout.

„Takže, kolik ti je Kate?" zeptala se tak na úvod, aby mě trochu uvolnila. Dělají to tak i na policii.

„Je mi sedmnáct, narodila jsem se 15. července."

Projela si svoje otázky, aby našla nějakou další, ale já byla jsem si jistá, že ví nazpaměť, co tam má.

„Jak dlouho se znáš s Tonym?"

Zapřemýšlela jsem. „Už to budou asi tři týdny."

Překvapeně na mě koukla. Co si myslela, že ho znám od mala nebo co? Nemám s otcem prostě ten typický vztah, ovšem zamilovala jsem si ho už během těch několika dní.

„Jaký máš vztah s Pepper?"

„Pepper je ten nejmilejší člověk, kterého jsem kdy potkala. Už od prvního dne se ke mně chovala s doširoka otevřenou náručí," řekla jsem a ohlédla se směrem, kde Pepper stála a s kýmsi zapáleně hovořila, a usmála se na ni. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale kdyby na to přišlo, postavila bych se mezi ni a kulku. Nemyslím tím, že bych se nechala bez mrknutí oka odpravit, mám přece šupiny, ale vždycky je to risk.

„Bydlíš u Tonyho a Pepper? Žije se ti tam dobře?" zeptala se a vtrhla tak do mé úvahové chvilky.

„Jo, mají to tam opravdu nádherné. Tam se ani špatně žít nedá," řekla jsem a lehce se zasmála, ona na to reagovala dychtivým zapisováním poznámek.

„Zhruba před dvaceti dny Tony opouštěl nemocnici se dvěma dívkami. Byla jsi jedna z nich?"

„Ano, byla jsem to já a moje kamarádka. Praštila jsem se do hlavy a omdlela jsem," řekla jsem jí to na rovinu, ať už to máme za sebou.

„Co tvoje matka?" zeptala se a mně rázem zamrzl úsměv na rtech, šla na to pěknou oklikou, ale já na tohle téma neměla co přispět.

„Chtistine!" zvolal za mnou kdosi na pozdrav, znatelně nepřívětivě. Ozvaly se rychlé kroky naším směrem a černé vlasy mi proletěly kolem hlavy.

„Tony!" Netvářila se překvapeně, spíš, jako by s tím celou dobu počítala. „Zrovna dělám rozhovor s Kate, třeba bys mohl..."

„To asi nepůjde, zrovna jsem našel známého, kterého musím Kate nutně představit. Rád jsem tě viděl, Christine." Otočil se a rukou mě lehce tlačil do zad, abych šla správným směrem.

„Komu mně chceš představit?" chtěla jsem vědět, ale vypadalo to, že se to každou chvíli dozvím sama, tak proč mi odpovídat. Jasně, nebav se se mnou. Proč ne?

Cupkala jsem vedle něj na svých vysokých botách, ale i tak jsem byla menší než on, což bylo jenom dobře. Nedělalo by to dobrotu. Protlačil mě volným prostorem mezi znuděnými hosty, které jsem nikdy neviděla ani o nich neslyšela. Tolik k nedávnému výroku, že tu bude plno slavných lidí.

Došli jsme až na druhou stranu enormního sálu, kde postávala skupinka v uniformách, nejspíš zastupující armádní příspěvek.

„Kate, tohle je Rhodey. Rhodey, Kate," představil nás a zasmál se, jako by už si pár skleniček dal.

„Těší mě, James Rhodes," opravil Tonyho, ale zdálo se, že je na takový způsob představování zvyklý.

„Kate," řekla jsem prostě a usmála se.