Pouhých 483 slov, ale myslím, že dalších 50 000 slov této série vám to vynahradí :)

50% čtenářů mi na konci této série napsalo, že je začátek málem odradil. Hromadu dalších jistě taky a definitivně. Ale doneslo se mi také, že kdyby přestali číst, kdyby nepřekousli nejistý začátek, litovali by. A tak vám chci popřát pevné nervíky v následujících kapitolách. Budu doufat. :)

EnJoy it :))

*Kate – Miami - Klub Cosmos*

Nevím, co jsem si myslela. Zase bude průšvih.

„Nádech a výdech, ničeho se neboj!" zvolala naladěná blondýna a mocně se mnou zatřásla. „Normálně vylezeš na pódium a předvedeš to, co sis poslední týden trénovala. Ízy pízy!"

Pochybovačně jsem zavrtěla hlavou, ale už si mě nevšímala a odtančila si do víru pobíhajících lidí. Hudba duněla a vibrující sklenice neklidně zvonily. Za pět minut mám vystoupit před desítkami lidí, což by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdybych na sobě nemusela mít jenom těsném body s ptačím perem přilepeným na zadku.

„Čtyři minuty!" zakřičel někdo z chodby. Začínalo mi být trochu horko, v rudém upnutém oblečku jsem si připadala jako mimino, vůbec to nebylo pohodlné - škrtil kde mohl a tuhý materiál mi drtil plíce.. Na jehlových podpatcích jsem dovrávorala ke dveřím šatny a nejistě sáhla po klice, když se z chodby ozval křik.

Nohy se mi rozbrněly strachem, ale zvládla jsem zacouvat do hloučku kolegyň. I ony zaslechly rozruch na chodbě a zmlkly.

Hlasy se rychle přesouvaly k našim dveřím. Poznala jsem žuchnutí těla, načež zazněl výkřik: „Policie, všichni na zem! Lehnout!"

Zalapala jsem po dechu a začala si sundávat boty. Ještě nejsem plnoletá, a pokud mě tady někdo najde, jednoznačně mě seberou... to si nemůžu dovolit, ne teď. Skupinka holek se rozprchla za dramatického pištění, ale neměly kam zmizet, z místnosti vedly jediné dveře. Už jsem byla nazutá do tenisek, ale převléct jsem se nestihla. Do šatny vtrhli dva policisté, křikli na nás, ať si dáme ruce za hlavu, a dost nevybíravě nás prohledali. Ano, v tomto pidi bodynu jistě ukrývám kila kokainu a armádního vybavení. Snad mi nenajdou ten kalašnikov mezi půlkami.

„Průkazy," houkl ten, co se věnoval mně. Zněl tak vztekle, až mě z toho zamrazilo. Blondýna předložila občanku, byla plnoletá a ta kopa masa, co ji držela, se stáhla. Já měla smůlu, násilím mi spojili ruce za zády a nasadili pouta. Byl to zvláštní pocit. Popadli mě za předloktí a táhli ven z šatny. Na chodbách postávaly známé i neznámé tváře, všichni otřesení nečekaným vpádem. Někteří seděli podél stěn, jiní se chichotali samým vzrušením, někteří prchali jako o život.

Když mě vytáhli na noční floridské dusno, musela jsem přivřít oči před prudkými červeno-modrými světly. Po celé šířce ulice stálo v pravidelných rozestupech nejméně sedm policejních aut. Sem tam zahoukala do noci, aby dala všem v sousedství znamení, že je čas vstát a jít se podívat na akci.

„Víc aut už vám nepůjčili?" zachroptěla jsem, klopýtající před mlčícím policistou, ale jako bych nemluvila na něj, úplně mě ignoroval.

Byla jsem hrubě strčena do jednoho z vozů. Sotva jsem popadala dech, pomalu přicházející panikou i rychlou chůzí policajta.

Tichý prostor jsem sdílela s holkou, které se po tvářích kutálely slzy. Make-up si úplně rozmazala a vzlyky tišila rukávem mikiny. Od předních sedadel nás dělily mříže a já si připadala jako opravdový kriminálník.

***

Ať už se rozhodnete jakkoli, děkuji.

Joy :)