Nic mi nechtěli říct. Tvrdili, že neví, co se mému otci stalo, ale já jim nevěřila. Odmítala jsem si připustit, že by to mohla být pravda. Táta vypadal zdravě, když společně s mámou a May přijel do paláce na Halloween. Nedávalo to smysl.

Ležela jsem na posteli a v hlavě si přehrávala všechny hezké chvilky strávené s tátou. Byla jsem tu úplně sama. Brice si někde užívala s kamarády. Mé komorné se ke mně bály přiblížit a Maxon byl s Kriss. V puse jsem ucítila zvláštní pachuť. Přišla za princem kvůli něčemu naléhavému a bylo jí úplně jedno, že jsem byla na pokraji zhroucení. Maxon s ní ale odešel, což mě skutečně mrzelo po tom všem, co mi řekl. Přetočila jsem se na záda a pokoušela se přimět své bezvládné tělo k pohybu. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to. Mé nohy byly nezvykle těžké a hlavu jsem měla jako střep. Potřebovala jsem vstát, dojít do koupelny, napít se vody a možná se i vyzvracet.

„Americo!" zvolala Brice, která právě vtrhla do místnosti, „potřebuju tvou pomoc."

„Co se stalo?" lapala jsem po dechu, jako bych právě uběhla maraton.

„Král si nás svolává do Velkého sálu. Prý je to naléhavé." Jenom z toho slova se mi zvedl žaludek.

„Fajn, pomůžeš mi vstát?" Dívka ke mně okamžitě přiskočila a podepřela mě. S její pomocí jsem se vydrápala z postele a pomalým krokem ji následovala. Byla jsem vysílená. Dlouho jsem nejedla, takže bolest hlavy doprovázely i nepříjemné křeče v břiše.

Cesta mi připadala dlouhá jako celá věčnost. Když už jsem myslela, že sebou uprostřed chodby seknu, sebrala jsem poslední síly a šla dál kupředu. Velký sál už byl nadohled a ozývaly se z něj vzrušené hlasy krále, královny a Maxona. Jejich horlivou diskuzi jsem nevnímala. Jen co jsem se dopotácela dovnitř, princ vyskočil z křesla a vydal se ke mně.

„Pojď si sednout," zašeptal a dovlekl mě k pohovce, na kterou se potom společně se mnou posadil. Zatímco jeho rodiče dále konverzovali, Maxon se ke mně naklonil tak, aby to, co se mi hodlal říct, nikdo jiný neslyšel.

„Promiň, že jsem tě takhle opustil, ale musel jsem se jí nějak zbavit. Pak mě sem zavolal otec a svolal tuto schůzi. Říkal jsem mu, že se jistě necítíš dobře a neměl by tě sem tahat, ale on si trval na tom, že u toho za každou cenu musíš být," vysvětlil.

Chabě jsem se na něj usmála a položila si hlavu na jeho rameno. Samotnou mě zajímalo, co tak důležitého se asi stalo, když u toho král Clarkson chtěl mít i Brice a mě. O sekundu později mi to došlo.

Do sálu vešla žena menšího vzrůstu, jejíž tvář lemovaly blonďaté vlasy. Měla na sobě šaty, ve kterých vypadala stejně úžasně jako královna Amberly. Zastavila se v chůzi a zvedla zrak ke královskému páru. Uklonila se a tentokrát očima vyhledala Brice, které věnovala láskyplný pohled plný něhy.

„Madeline!" vyhrkli sborově král s královnou a rozeběhli se k ní. Brice je ale předběhla a skočila své matce do náruče. Královský pár to ani trochu nevyvedlo z míry. Oba věděli, že je její matkou a v tom zmatku se nezajímali o ostatní okolnosti.

„Jak ses tady vzala?" zeptala se Amberly. Nečekala na odpověď a rovnou Madeline věnovala něžný polibek na rty. Král ztuhnul a nechápavě na obě ženy zíral.

„Clarksone?" oslovila jej jeho bývalá milenka opatrně.

„Miláčku," zašeptal a na onen polibek vmžiku zapomněl. Svou milovanou si přivinul k sobě a též se jí vrhl na rty. Madeline ho ale po chvíli jemně odstrčila.

„Moc vás oba miluju," pronesla a přitáhla k sobě královnu, která stála od dvojice raději dál.

„Jak to myslíš?" zareagoval konečně král Clarkson. Vůbec nezněl naštvaně. Jeho hlas byl až podezřele klidný.

„Když jsem tě jednou byla navštívit v paláci, potkala jsem Amberly. Sblížily jsme se a zamilovaly se do sebe. Mé city k tobě se ale v žádném případě nezměnily, ba naopak. Odpusťte mi prosím, že jsem vás opustila," pohladila krále po tváři a doufala, že nevybouchne. Clarkson ale zůstával stále klidný a jeho rty se po chvíli roztáhly do úsměvu. Obě ženy pevně objal a něco jim začal šeptat. To už jsem ale neslyšela.

Brice s Maxonem je zmateně pozorovali a vůbec nechápali, co se právě děje. Pravda o jejich rodičích je zřejmě zaskočila, ale kouzlo okamžiku bylo natolik silné, že si jej nedovolovali, jakkoliv narušit. Tak šťastné a klidné je asi ještě nikdy neviděli. I mě to zahřálo u srdce. Podle všeho spolu král s královnou vůbec nemluvili. Clarkson skutečně za Madeline zašel a rozhodl se přiznat nevěru manželce. Rozhodně nečekal, že by se něco takového mohlo stát.

Princ mě vzal něžně do náruče a vynesl mě ven. Přes jeho rameno jsem viděla Brice, jak chvíli po nás také opouští místnost. Bylo vhodné, abychom jim teď nechali prostor.

„Odnesu si tě k sobě," oznámil mi Maxon, když mě vynášel do schodů.

„Jsem strašně moc těžká. Můžu jít po svých," protestovala jsem. Princ ale nevypadal vyčerpaně.

„Ani nápad. Nesl bych tě klidně i napříč Illeou. Není ti dobře a já nehodlám riskovat, že mi tady omdlíš. Neměla by ses vysilovat." Na to už jsem nic nenamítala.

Maxon mě opatrně položil na svou měkkou nadýchanou postel a natáhl se ke knoflíkům na mých šatech.

„Co to děláš?" vyjekla jsem, když spatřil mou krajkovou podprsenku. Měla jsem na sobě velmi jednoduché šaty, které se ani nehodily někam do společnosti. Byly takové domácí.

„Chceš snad spát v tomhle?" podivil se.

„Nemám tu noční košili," zamumlala jsem.

„Půjčím ti svojí," navrhl rychle a šel někam do šatníku. Myslela jsem, že to nemyslí vážně a dělá si ze mě legraci. Copak spí v noční košili? Princ se zanedlouho vrátil s dlouhou bavlněnou košilí v ruce.

„Skoro vůbec ji nepoužívám. Je ideální na zimu nebo když je člověk nemocný a potí se, ale myslím, že ti poslouží dobře."

Otočila jsem se k němu zády a vrchní díl spodního prádla rozepla. Pak jsem si v rychlosti přetáhla látku přes hlavu a stoupla si. Košile sahala téměř k zemi, takže mi nedělalo problém svléknout si kalhotky tak, aby nebylo něco spatřeno.

Maxon rozhodně nebyl tak stydlivý jako já. Před mými zraky si nejdříve sundal kravatu, sako, a nakonec i košili, pod níž se skrývalo dobře vypracované tělo. Přestože mi bylo špatně, mrzelo mě, že ho nemohu svlékat já. Vše si na rozdíl ode mě pečlivě složil na hromádku. K mému překvapení to samé udělal i s mým oblečením a neušlo mi, jak zkoumá mé spodní prádlo. Nic jsem ale neříkala.

Zalezl si ke mně jen v trenýrkách a zezadu mě objal. Cítila jsem se s ním bezpečně a na chvíli i vypustila vše, co se v posledních dnech odehrálo. Maxon nic neříkal a já mu za to byla vděčná. Láska je totiž tichá. Nepotřebujeme žádná hloupá slova. Mé srdce mi říkalo, že mě ten muž miluje a já jeho. Na ničem jiném nezáleželo.

Asi o hodinu později přišel James a přinesl nám nějaké jídlo. Myslela jsem, že Maxon spal, ale mýlila jsem se. Princ byl celou dobu vzhůru. Komorníkovi poděkoval a pro tác s jídlem se sám natáhl. Pak mě jemně vyzval k tomu, abych se najedla. Nechtěla jsem mu odporovat a přišlo mi lepší něco sníst než se dál trápit.

„Až se ti udělá lépe, můžeš jet domů na pohřeb," řekl opatrně očekávajíc mou reakci.

„Aha."

„Otec nakonec svolil týden, ale říkal, že pokud se budeš chtít zdržet déle, nemá nic proti."

„Hmm." Nebylo to ode mě vůbec fér. On za nic nemohl. Snažil se mi pomoct, ale já se přese všechnu tu bolest nedokázala víc vyjádřit.

„Chtěl bych jet s tebou," oznámil mi váhavě.

„Opravdu?" Tentokrát jsem mu pohlédla do očí a snažila se zjistit, co se mu právě teď honí hlavou.

„Ano a je mi upřímně úplně jedno, zda se to otci bude líbit nebo ne. Pokud budeš chtít, pojedu s tebou za každou cenu," řekl vážně.

„To bys pro mě skutečně udělal? Já... nevím, co na to říct. Je to od tebe strašně moc hezké," objala jsem jej.

„Udělám to rád. Hlavně mi slib, že se dáš do pořádku. Všechno bude zase dobré."

„Slibuju," přísahala jsem a natáhla se k němu, abych ho mohla lehce políbit. Maxon pochopil, že jsem unavená, a tak mě nechal spát. Dal mi prostor, který jsem tolik potřebovala.