Král Clarkson si mě nedlouho po rozhovoru s Amberly zavolal do kanceláře. Obávala jsem se toho, že se již dozvěděl o Madeline a začne se mě vyptávat, zda jsem o její přítomnosti věděla. Pevně jsem ale věřila v to, že by mě královna nezradila a nechtěla by ženu, kterou údajně milovala, ještě víc ohrozit. Pokud chtěla Madeline zachránit, bylo třeba promluvit si s králem v klidu a vše mu důkladně vysvětlit.

Když jsem otevírala těžké dveře, oslnily mě svou intenzitou prudké sluneční paprsky, které ozařovaly místnost škvírami mezi závěsy. Jakmile se můj zrak vzpamatoval, spatřila jsem v kanceláři dvě osoby, krále Clarksona a Maxona. Oba byli zabraní do své práce.

„Lady Americo, je skvělé, že jste se dostavila tak rychle, abych vám tu šťastnou novinu mohl oznámit," zvolal král na jeho vkus příliš nadšeně. Takže jsem asi žádný průšvih neměla.

„Co tak výjimečně úžasného se mohlo stát?" podivila jsem se s trochou ironie v hlase.

„Maxone, podej mi prosím ten dopis," obrátil se na svého syna, který mi věnoval povzbudivý úsměv, zatímco jeho otec vytahoval psaní z obálky. Vůbec nic jsem nechápala, ale pořád napjatě sledovala, co se bude dít.

„Italská královská rodina nás zve v nejbližší době na návštěvu. To znamená, že se nám tu rýsuje nové spojenectví, a to všechno jen díky vaší recepci," pronesl spokojeně.

„To je vskutku velkorysá nabídka, ale obávám se, že dovolenou v Itálii budeme muset přesunout na někdy jindy. Spojenectví s Italy by se nám ale náramně hodilo, protože by nám mohli pomoct při vzniku případného válečného konfliktu," vyslovila jsem nahlas své plány, které mi okamžitě vytanuly na mysli.

„Ale houby!" rozmáchl se rukama, „žádná válka přeci nebude. Když opomeneme spor s Novou Asií, který naši zemi chválabohu nijak neohrožuje, můžeme s jistotou říci, že náš čeká dlouhý mír na ostatních frontách. Tohle oznámíme ve Zprávách, abychom tak rebelům ukázali, že jsme nyní mnohem méně zranitelnější a oni na jakoukoliv válku vmžiku zapomenou."

S jeho názorem jsem vůbec nesouhlasila. Jižané mohli být vybaveni lépe, než jsme čekali a Illéa byla oslabená dost na to, aby ji celou zlikvidovali a převzali nad ní moc. Sice jsme teď měli možná zaručenou pomoc Itálie, Seveřanů a možná i Francie, což bylo spekulativní, protože ještě před Selekcí se Francouzi od illejského národa odvrátili z pro mě nepochopitelného důvodu. Tak či tak jsem se na královu teorii nespoléhala a zajímalo mě, co si o všem myslí Maxon.

„Stejně si myslím, že bychom měli i nadále upevňovat vazby s dalšími státy, protože tady to riziko stále je. Nezapomínejte, že se Jižanům nedávno málem podařilo zabít prince," namítla jsem.

„Zpropadení rebelové! Vzpomínáte na tu osobu, která před vás předstoupila na Tribunále? Domnívám se, že sem byla nastrčena jako komplic toho vraha, aby odpoutala veškerou pozornost. Nebýt vaší rychlé reakce a bystrých smyslů, můj syn by byl dávno mrtev," uznale na mě kývl hlavou, „vlastně jsem přemýšlel nad tím, že by nebylo od věci tu ženu zabít. Vsadím se, že byla součástí toho chytře promyšleného plánu. Na tom ohavném činu se vlastně podílela."

„Měl byste ji prve vyslechnout," vyhrkla jsem bez rozmyslu hned, co to řekl.

„A proč to neuděláte sama?" otázal se.

„Já už to udělala," vypadlo ze mě. Vteřinu poté jsem si uvědomila, jakou hloupost jsem mu právě řekla. Tohle jsem si měla nechat pro sebe.

„Vskutku? A co jste se dozvěděla?" začal vyzvídat.

„No, nic důležitého... vlastně se mnou ani nechtěla mluvit. Říkala, že... vás očekává," blekotala jsem a sama nevěděla, co mu říkám.

„Měl bys za ní zajít," přisvědčil Maxon a postavil se tak na mou stranu. Čekala jsem, že král vybouchne a začne na něj křičet, aby si hleděl svého. Místo toho se neochotně zavrtěl v křesle, a nakonec s tím souhlasil. Trochu se mi ulevilo. Alespoň jsem Madeline získala nějaký čas navíc.

„My se mezitím více informujeme o momentální situaci a podle toho se pokusíme vybrat to nejlepší řešení. Pokud ti tolik záleží na bezpečí a míru v zemi, budeme muset zavést nějaká nová opatření, otče," řekl Maxon a pomalu se rozešel ke mně.

Král Clarkson na to pouze němě přikývl a ani si nevšiml toho, že jsme oba opustili místnost. Dál se věnoval svým myšlenkám a nevnímal okolní svět. Jakmile jsme se s princem ocitli na chodbě a procházeli ji, značně jsem se uvolnila.

„Dal jsi mu něco do pití?" zavtipkovala jsem.

„Ne, nebylo třeba. Poslední dobou se chová, jako by byl zamilovaný. Třeba mu něco podstrčila matka," pokrčil rameny. Dle mého názoru byl pravdě velmi blízko. Podle toho, co říkala královna Amberly, jejich vztah znovu obživl. Snad jim to vydrží i po odhalení Madeline. Byla by škoda, kdyby se jeden druhému zase tolik odcizili, ale už teď mi bylo jasné, že to krále nenechá klidného. Zřejmě bude hodně vyvádět, takže nám nezbývá nic víc než doufat, že to ustojí a nestane se z něj zase mrzutý bručoun.

„Zvláštní," odpověděla jsem po tom, co se mi povedlo přerušit tok myšlenek.

„Máš s tou ženou nějaké tajnosti, nemám pravdu?" prokoukl mě.

„Možná, ale týká se to tvých rodičů v dobrém slova smyslu. Takže se nemusíš bát, že by snad chtěla někoho z vás zabít. Je neškodná a hlavně nevinná. Jenže já jí bohužel nemohu pomoct, to zvládne jen král Clarkson," poodhalila jsem kousek pravdy. Rozhodně jsem mu nechtěla vykládat o těch milostných pletkách, které jeho rodiče s matkou Brice měli.

„Neměli jsme náhodou diskutovat a konzultovat o..."

„Malá lež nikomu neublíží," přerušil mě a otevřel dveře své komnaty. Následně mě zatáhl dovnitř.

„Co to zase vyvádíš!" vyjekla jsem a jen tak tak udržela rovnováhu.

„Chci využít toho, že je můj otec celý den mimo realitu a nesleduje každý můj krok. Máme šanci na to být chvíli o samotě," zamumlal mi těsně u ucha, načež mi po zádech přejel mráz.

„Máš pravdu. Tohle je mnohem lepší než blábolení s tvým otcem," vydechla jsem mu do krku a objala jej.

„Americo, já..."

Přerušila jsem ho polibkem. Princ mě zvedl do vzduchu a já si kolem jeho pasu obmotala nohy. Pak mě odnesl na svůj velký pracovní stůl, kde mě posadil a převzal tak dominantní pozici. Dál mě něžně líbal a tiskl si mě k sobě. Vmžiku jsem z hlavy vypustila všechny starosti a jen se oddávala jeho něžnostem. Náhle se ode mě odtáhl a hluboce se mi zahleděl do očí.

„Chci tě, Americo," zasténal, „vezmi si mě prosím."

Zmateně jsem se na něj podívala a zpanikařila. Najednou jsem absolutně vůbec nevěděla, co dělat.

„Promiň," ozval se za chvíli provinile, „já jsem tě nechtěl vyděsit."

„Ne, takhle to není," zrudla jsem, „já si to asi špatně vyložila. Omlouvám se."

Maxon si mě k sobě přivinul a věnoval mi polibek do vlasů. Pak mi dlouze pohlédl do očí: „Víš, já každý den toužím mít tě v náruči a... Zkrátka a prostě nechtěl jsem na tebe tlačit. To já se omlouvám."

„Kriss se s tebou chtěla vyspat, nemám pravdu?" zeptala jsem se ho se sklopenou hlavou.

„Ano, nebudu ti lhát. Ale já to nechtěl a k ničemu mezi námi nedošlo. Jde o to, že k tobě cítím mnohem víc, Americo."

„Ale Kriss si necháváš jako zadní vrátka. Proč? Já jsem se vzdala všech nadějí na společnou budoucnost se svým bývalým přítelem jen kvůli tobě," vykřikla jsem na něj naštvaně a do hrudi mu zabodla svůj ukazováček.

„Víš co? Klidně ji pošlu domů! Ale pouze v případě, že mi řekneš, co ke mně cítíš? Stojím ti za to?"

„A stojím ti za to já, Maxone?" zeptala jsem se se slzami na krajíčku. Dychtivě jsem čekala na jeho odpověď a doufala, že se tentokrát zbaběle nevyhne mé otázce.

„Opravdu to chceš vědět?" Mlčela jsem.

„Dobře. Zamiloval jsem se do tebe," řekl, načež nechal své ruce spadnout podél těla a pohled sklopil k zemi. To už jsem se neudržela a několik slz nechala stéct po svých tvářích. Užuž jsem mu chtěla říct, že i já se do něj zamilovala, ale někdo zaklepal na dveře.

Maxon se ode mě neochotně odvrátil a vydal se našemu narušiteli otevřít. Schválně dveře podržel tak, aby na mě nebylo vidět. Já si mezitím usušila obličej a snažila se zjistit, jak moc špatně je na tom můj make-up. Princ ale najednou otevřel dveře dokořán a tvářil se při tom ještě hůř než doposud. Když se ke mně přiblížil, všimla jsem si slz, které se mu tlačily do očí, ale on se jim bránil. Muselo se stát něco opravdu strašného.

„Americo, je mi moc líto, že ti něco takového musím říkat zrovna já," řekl a já nasucho polkla, „tvůj otec zemřel."

Zůstala jsem nehnutě stát a naplno se rozvzlykala. Chtělo se mi zvracet. Jak jen se něco takového mohlo stát? Maxon na nic nečekal a objal mě. V tichosti jsme tam takhle stáli ještě dlouhou dobu, dokud nás nevyrušil Krissiin pronikavý hlas z chodby. Můj život se náhle sesypal jako domeček z karet.