Zatímco Fancy vyřizovala záležitosti ohledně Madeline a snažila se ji dostat z vězení, já se rozhodla připojit k Elitě v Dámském salónu. Nešlo mi o plnění povinností, na které jsem se mohla klidně vykašlat. Ve skutečnosti jsem se tam vydala jen kvůli královně Amberly. Doufala jsem, že bude sdílnější než král Clarkson a promluví si se mnou.

Jak jsem se tak přibližovala k místnosti, kde mě mělo čekat utrpení v podobě nevraživých pohledů Kriss, došlo mi, že jsem úplně zapomněla na Celestu a Nicolase. Slíbila jsem jí, že zjistím něco o tom požáru v jejich bytě. To jsem také udělala, ale ještě jsem jí o tom nic neřekla. O chvíli později jsem si vzpomněla i na Elise a bylo mi jasné, že mě čeká mnohem více překážek a problémů, než jsem čekala.

Jakmile jsem vstoupila do místnosti, s úlevou jsem zjistila, že tu Kriss není, což mě na jednu stranu velmi potěšilo a na druhou znepokojilo, protože jsem si okamžitě domyslela, že momentálně nejspíš tráví čas s Maxonem. Královna seděla na svém obvyklém místě a vyšívala. Celestě a Elise jsem pouze kývla hlavou na pozdrav a vydala se směrem k Maxonově matce.

„Dobré odpoledne, Vaše Výsosti," pozdravila jsem a mírně se uklonila.

„Vám také, lady Americo. Potřebujete něco?" zvedla hlavu od práce a v očích se jí mihla nejistota.

„Jen bych si s vámi chtěla promluvit. Je to naléhavé," zdůraznila jsem.

„Dobře, tak se tedy posaďte," povzdechla si.

„Myslím, že by bylo vhodnější promluvit si v soukromí," navrhla jsem a nenápadně se otočila na další dvě dívky v salónu, které dělaly, že si nás vůbec nevšímají. Celestě v ten moment pohrával na tváři nevinný úsměv a Elise velmi zaujatě sledovala obraz na zdi.

„Když myslíte, pojďme tedy do zahrad," souhlasila po chvíli a neochotně odešla od rozdělané práce. Následovala jsem ji a cestou z Dámského salónu postřehla Celestin pobavený škleb. Posunky jsem jí naznačila, že si později musím promluvit i s ní. Její reakce jsem se už ale nedočkala.

Královna šla svižným krokem, jako by se bála, že ji někdo přistihne při něčem špatném. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale bez jakýchkoliv řečí jsem se snažila držet se jí v patách. Sešly jsme pár schodů a prošly foyer paláce, když jsme se ocitly u dveří vedoucích do zahrad. Tady jsem se poprvé setkala s Maxonem. Hezké vzpomínky mě na chvíli vrátily do starých dobrých časů, kdy jsem nemusela řešit nic víc, než make-up, šaty a krásnou zamilovanost. Ničeho nelituji, ale občas bych vše nejraději vrátila zpět.

Jakmile jsme se ocitly dost daleko od paláce, Amberly zpomalila chůzi tak, abychom mohly jít v klidu vedle sebe a povídat si. Zatím se tvářila klidně, ale já už teď tušila, že po našem rozhovoru tomu tak nebude.

„Ráda bych s vámi probrala pár bolestivějších témat. Chápu, že vám náš rozhovor může být chvílemi nepříjemný, ale má pro mě velkou hodnotu. Nikdo se o tom, co jsme si řekly nedozví. Nebo alespoň nikdo z Kasty 1+ a paláce. Narazila jsem na člověka, se kterým máte společnou minulost. Nicméně tohle všechno dělám jen pro Brice, takže vás prosím, abyste ke mně byla upřímná stejně jako já k vám," vysvětlila jsem a netrpělivě vyčkávala na její odpověď.

„Věřím vám, lady Americo a pokud je pro vás ten rozhovor tak důležitý, podstoupím ho," souhlasila nakonec. Stejně si mě ale měřila nedůvěřivým pohledem.

„Znáte Madeline Mannor?" vybalila jsem na ni zpříma.

„Možná," zamumlala, „proč vás zajímá zrovna tohle?"

„Je matkou Brice. Údajně zemřela asi před měsícem při výbuchu bytovky v Angeles. Na to si vzpomínáte?" zeptala jsem sledujíc emoce, které se jí objevovaly ve tváři.

„Ano," odpověděla roztřeseným hlasem.

„Její tělo se dosud nenašlo. Zbyla po ní jen dcera, která jako jediná tu tragédii přežila. Ovšem za jakou cenu? Stal se z ní sirotek bez domova. Adoptovala jsem ji a nyní se mnou žije v paláci. Nemyslíte, že je to příliš velká náhoda? Nikdo jiný nepřežil, ale jenom tělo Madeline se nenašlo. Brice jsem potkala já, abych ji dovezla sem, na místo, kde bude podle všeho v bezpečí. Co si o tom myslíte?" ťala jsem přímo do živého.

„Nebyla to náhoda. Spíš dobře promyšlený plán. Kde je?" vykřikla královna až jsem sebou úlekem trhla. Udiveně jsem ji sledovala. Nečekala jsem, že by takhle vybouchla.

„Proč bych vám to měla říkat? Váš manžel ji miloval, podváděl vás s ní. Dokonce s ní zplodil svého potomka, dceru, o které se dozvěděl teprve nedávno, když mu rebelové vyhrožovali její smrtí. Já jsem ji odtamtud dostala a sama tak riskovala život. Budu chránit Madeline stejně tak jako Brice a pokud máte jakýkoli motiv k pomstě, osobně se postarám o to, abyste ty dvě ani jeden z vás už nikdy neviděli," vyhrožovala jsem a snažila se z ní vytáhnout informace.

„Tak to není," bránila se, „o Madeline jsem věděla dlouho a ze srdce jsem ji nenáviděla za to, že se nám připletla do manželství. Jenže Clarkson s ní byl neskutečně šťastný a já věděla, že mu už nemohu dát další dítě. Kvůli své nemoci jsem třikrát potratila a mým jediným štěstím se stal Maxon. Myslela jsem, že zemřu dřív a bylo by lepší, kdyby byl Clarkson s ní. Jednou jsem ji potkala v paláci, v tu chvíli se mi zastavilo srdce, zhroutila jsem se a ona mi tenkrát strašně moc pomohla. Promluvily jsme si a já se jí se vším svěřila. Od té doby jsme se scházely pravidelně a postupem času to přerostlo v něco víc. Nechápala jsem to, protože mé srdce stále patřilo Clarksonovi. Milovala jsem je oba a byla jsem opravdu šťastná, když mi Madeline nabídla možnost mít dceru. Byly jsme tak domluvené a jednoho dne jsme chtěly říct Clarksonovy pravdu, ale nevyšlo to. Zmizela. Víckrát jsem ji neviděla a nechápala důvod jejího zmizení. Každý rok mi posílala dopisy a fotky vždy z jiné adresy. Brice jsem si okamžitě zamilovala a těšila se na to, až ji jednou sevřu v náručí. Po deseti letech ale přerušila kontakt a mé manželství se rozpadlo. Clarkson byl najednou hrozně chladný, a ačkoliv se můj zdravotní stav dost zlepšil, chtěla jsem zemřít. Rozhodla jsem se zůstat naživu kvůli Maxonovi a Selekci. Potřeboval si najít ženu a já dceru. Jenže po příjezdu Brice se mezi mnou a Clarksonem něco změnilo. Jako bychom se do sebe znovu zamilovali. Oba jsme na Madeline zapomněli a rozhodli se dožít život spolu. Dočkala jsem se lásky, po které jsem toužila celý život. Navíc jsem objevila svou dceru. Madeline mi stále chybí, ale s její ztrátou jsem se už srovnala," vydechla úlevou. Konečně se mohla někomu svěřit.

„Madeline byla ta žena na Tribunále, kterou jsem měla odsoudit k trestu smrti a následně zabít. Momentálně je ve vězení a já se ji odtamtud pokouším dostat. Musíte si promluvit s králem Clarksonem a zprostit ji viny. Vyřešte to a konečně si uvědomte, že máte nezměrné štěstí. Dvě krásné, zdravé děti a člověka, který vás stále miluje. Není na tom nic špatného, opravdu ne."

„Je to těžké," vzlykla.

„Já vím, ale vy jste silná žena. Přeji hodně štěstí," řekla jsem a věnovala jí dlouhý povzbudivý pohled, pak jsem se v rychlosti rozloučila.

Pelášila jsem do paláce, abych mohla Celestě říct, že je Nicolas i s malým, jehož jméno stále neznám, v pořádku. Zároveň jsem jí chtěla prozradit, že mě napadlo, jak jim umožnit setkat se. Pak jsem zamířila za Fancy, které se bohužel nepovedlo s odsouzením Madeline hnout ani o píď. Všechno záviselo na královském páru. Modlila jsem se za to, aby oba dostali rozum a zachránili ji.