Maxon

Dnes večer jsem se měl seznámit s Brice. Byl jsem nervózní a natěšený zároveň, což mě samotného dost překvapilo. Přestože jsem věděl, že otec matku podváděl, byl jsem na něj zpočátku hodně naštvaný. Zároveň mi ale došlo, že pokud si s mámou neopětovali city, jejich vztah nemohl fungovat. Zajímalo by mě, jak jsou na tom dnes, ale obávám se, že pravdu se od nich nikdy nedozvím.

Kráčel jsem po prázdné chodbě a modlil se, abych nenarazil na Kriss. Momentálně jsem ji vnímal jako vysokou hradbu mezi mnou a Americou. Poslední dobou jsme se sice hodně sblížili, ale od Američiného návratu je zase všechno jinak.

Když jsem došel před dveře její komnaty, naposledy jsem si upravil kravatu a zaklepal. Za normálních okolností bych vstoupil bez vyzvání, ale tentokrát jsem raději vyčkal na svolení. Zanedlouho mi America otevřela a s povzbudivým úsměvem mě pustila dovnitř.

Připravoval jsem se na to, že až vstoupím, uvidím Brice, ale nebyla tu. Užuž jsem se chtěl Americy zeptat, kde je, když mi došlo, že má přeci svůj pokoj, který byl vytvořen pomocí pár příček. To mě přivádí k myšlence, že otec musel vědět o příjezdu své dcery dlouho, protože vše zařídil. Ještě než jsem se tam vydal, rozhodl jsem se prohodit pár slov s Americou.

„Jsi po tom Tribunále v pohodě?" Proč jsem nezačal víc zlehka?

„Lhala bych ti, kdybych řekla, že se cítím dobře. Všechno se semlelo tak rychle a málem jsem tě zabila," řekla po chvíli.

„Americo, vím, že bys mi nikdy neublížila a přestože to bylo děsivé, důvěřuju ti," pronesl jsem upírajíc na ni vážný pohled.

„Já mám strach, Maxone. Co když měla Fancy pravdu a hrozí nám nebezpečí v podobě občanské války? Nebo rovnou páté světové? Téměř všechny světové války začínaly atentátem. Možná jsem paranoidní, ale jen ta představa mi nahání hrůzu," vychrlila na mě.

Měla pravdu, kterou jsem si ani trochu nechtěl připustit. Illéa na tom byla špatně a obával jsem se toho, co by s ní udělala válka. Otec se spoléhal na strach lidí. Myslel, že pokud se budou bát smrti, má je pod palcem a nic víc než povstání a útoky na palác se konat nebude.

„Poslyš, taky mám obavy, ale teď s tím stejně nic neuděláme. Navrhuji, aby sis odpočinula a zítra to můžeme začít řešit," navrhl jsem.

„My nebo já?" věnovala mi nabroušený pohled.

„My. Jestli nás čeká společná budoucnost, měli bychom věci týkající se našeho života řešit oba. Já jako následník trůnu a ty jako vedoucí Kasty 1+."

„Spíš já jako America a ty jako Maxon."

Naklonil jsem se k ní a jemně přitiskl své rty na její. Věděl jsem, že chci s touto ženou strávit zbytek života, ale nevěděl, jestli to ona cítí stejně. Náš vztah byl a asi i pořád je dost komplikovaný. Vždy se něco pokazí a odloučí nás to od sebe.

Když se odtáhla a chvíli na mě mlčky hleděla, čekal jsem jen na ty dvě slůvka. Možná jsem je měl říct já, jenže tu bylo něco, co mi to zakazovalo. Nejistota. Poslední dobou jsem si ale nebyl jistý ničím, takže se nejednalo o nic výjimečného.

„Už tě nechám jít. Užijte si to," rozloučila se a než jsem se vzpamatoval, byla pryč.

Vydal jsem se tedy do onoho pokoje a doufal, že svou mladší nevlastní sestru nevyruším v nevhodnou chvíli, což je blbost, pokud očekává můj příchod. Opatrně jsem zaklepal a vstoupil. Dívka s vlasy, které byly až nebezpečně podobné těm mým, seděla u stolu a psala domácí úkoly. Podívala se na mě a zářivě se usmála. Její nadšení se vmžiku přeneslo i na mě a veškerá nervozita byla ta tam.

„Ahoj, já jsem Brice," představila se a nabídla mi ruku.

„Ahoj, já jsem Maxon, ale to už asi víš. Je neuvěřitelné, že mám sestru," vypadlo ze mě.

„Omlouvám se za své chování. Měla jsem vám ze začátku vykat. Jste přeci budoucí král a měla bych k vám mít nějakou úctu," zamumlala a její tváře mírně zčervenaly.

„To je v pořádku. Rozhodně bychom si měli tykat. Víš, já si vždycky přál sourozence a rád bych tě poznal. Nemůžeme za chování našich rodičů a hlavně neznáme celou pravdu, ale to neznamená, že spolu nemůžeme vycházet," řekl jsem a taky se začal usmívat.

„Budeš skvělý bratr," vypískla a já ji objal, protože mi to najednou přišlo zcela přirozené.

America

Mé kroky směřovaly do vězení. Nic jsem neprovedla, ale zajímalo mě, kdo se schovával za tou kuklou a čí život jsem ušetřila. Navíc jsem prahla po dalších informacích. Chtěla jsem se o té ženě dozvědět víc. Za co byla odsouzena? Jaký je její příběh? Proč jsem ji měla zabít zrovna já? Hlavou se mi honily všemožné otázky a já byla čím dál tím víc zmatená. Ovšem jakmile jsem dorazila na místo, došlo mi, že nemám tušení, jak ji najít.

„Ehm, dobrý večer, kde je zavřená žena odsouzená k trestu smrti, kterou jsem měla zastřelit?" zeptala jsem se strážce a cítila se trapně, protože jsem měla minimum informací a má otázka zněla směšně.

„Lady Americo, je mi líto, ale neměl bych vás k ní pouštět," namítl.

„Já jsem vedoucí Kasty 1+ a mé slovo má stejnou váhu jako slovo krále, takže bych vám radila, abyste mě tam okamžitě pustil," řekla jsem mu trpělivě.

Muž si hlasitě povzdechl a se svazkem klíčů v ruce se vydal chodbou, kterou lemovaly cely. Raději jsem se těm zavřeným lidem nedívala do očí. Několikrát jsme zabočili a ocitli se v tom nejzapadlejším zákoutí vězení. Pomalu jsem se začínala obávat toho, že netrefím zpátky, ale strážce na mě naštěstí čekal, takže byl tento problém vyřešen.

Vstoupila jsem do potemnělé místnosti a spatřila ženu s blonďatými vlasy sedící s nohou přes nohu. Zašklebila se na mě a prohodila: „Věděla jsem, že se ukážeš."

„My se známe?" podivila jsem se.

„Ne osobně, ale na tom nesejde."

„Dobře, jsem tady, protože mě zajímá, proč jste se ocitla v této situaci," objasnila jsem jí.

„Neměly bychom se nejdříve představit?" Rukou si podepřela hlavu a nadále mě pobaveně sledovala.

„Fajn. Jsem America Singerová, hlavní představitelka Kasty 1+."

„Těší mě. Mé jméno je Madeline Mannor."

Zarazila jsem se a pozorně si ji prohlédla. Tato žena zemřela, tak proč teď sedí naproti mně a vysmívá se mé nevědomosti?

„Zřejmě máte spoustu otázek, Americo. Ptejte se," pobídla mě.

„Jak jste přežila ten výbuch?"

„Věděla jsem, že se to stane. Po celou dobu jsem byla v kontaktu se Seveřany a když jsem věděla, že se o Brice postaráte, utekla jsem. Nechápejte mne zle, ale tohle byla šance, jak ji dostat do bezpečí. Každý den jsem měla strach z toho, že nás někdo přijde zabít. Navíc jsem dobře věděla, že by Clarkson rád poznal svou dceru, takže bylo tohle to nejlepší možné řešení. Ještě předtím, než mě zabijete, vám chci poděkovat. Bez vás by Brice nebyla naživu a nikdy by nemohla poznat svou rodinu. Moc to pro mě znamená," zašeptala se slzami na krajíčku. Na jednu stranu jsem byla rozzlobená, ale její slova mě dojala. Přesto jsem musela vyzvídat dál.

„Jaký jste vlastně měla vztah s králem Clarksonem?" zeptala jsem se na věc, která mě zajímala ze všech nejvíc.

„Byla to velká láska. Podařilo se mi dostat do toho srdce z kamene a poznat skvělého člověka, ale nemohla jsem s ním zůstat. Amberly jsem měla ráda a možná víc než to. Zkrátka a prostě, dlouhou dobu jsem s oběma měla milostný poměr," zamumlala téměř neslyšně, jako by se za to styděla.

„Jestliže jste Clarksona milovala, proč jste ksakru spala s Amberly?"

„Zřejmě mě nepochopíte, ale i tak se vám to pokusím vysvětlit. Mohu se zamilovat do více lidí naráz. Pro naši společnost je to zcela jistě nepřijatelné. V jiných zemích se na něco takového shlíží úplně jinak. Lidé respektují různé sexuální orientace a není jim cizí ani můj problém, který vlastně problémem není. Chodila jsem k psycholožce a ta mi řekla, že se tomu říká polyamorie, nebo-li vlastnost zamilovat se do více lidí. Ukázalo se, že Amberly cítí něco podobného, což mě vyděsilo. Bála jsem se Clarksona a jeho reakce. Navíc mi přišlo správné nerozvracet jim manželství."

„Tak to jsem nečekala. Proč tu ale jste?"

„Král o tom nic neví a asi je to dobře. Nezvládla bych se s ním znovu vidět a nedej bože potkat i královnu. Je to dávná minulost a já se už nechci znovu trápit. Každopádně prohřešila jsem se spoluprací s rebely. Neudělala jsem nic špatného, ale v jejich očích je to považováno za vlasti zradu. Sama musíte dobře vědět, jak situace vypadá a já se jen snažila pomoct. Jižané jsou nebezpeční a každý dobrovolník se hodí."

„Dostanu vás odsud," slíbila jsem.

„A co když o to nestojím? Na světě mne už nikdo nepostrádá. Nemám před sebou žádnou budoucnost."

„Mýlíte se. Brice na vás myslí každý den a bylo by od neskutečně kruté nechat ji na světě bez matky, která pořád žije. Také by bylo dobré urovnat vztahy s královským párem. Buď to uzavřete a půjdete si dál svou cestou nebo zase něco vznikne, co já vím. Nestahujte kalhoty, když brod je ještě daleko. Prosím."

„S Brice si promluvím, ale jestli mě dostanete pryč z vězení, slibte mi, že nejdříve zjistíte nějaké podrobnosti o Clarksonovi a Amberly. Jedině pak se jim ukážu na očích."

„Slibuju."