Tribunál je velice tradiční událost konající se během Selekce. Hlavní roli v něm hrají dívky, které v paláci zůstaly. Jejich úkolem je před kamerami a královskou rodinou poslat do vězení člověka, který se jakkoliv provinil. Během obřadu předloží před krále zelenou ratolest, aby mu tím vyznaly úctu a také na sobě musejí mít šperky od korunního prince. To byly jediné informace, které jsme se od Silviy dozvěděly.

Celá věc se mi už od začátku vůbec nelíbila, a to hlavně kvůli tomu, že se bude jednat o lidi z nižších kast, kteří se prohřešili drobnými krádežemi. Ostatní dívky vypadaly klidně. Zato já byla ze všeho totálně vykolejená, protože jsem sama moc dobře věděla, jak těžký život může být, když vaše rodina hladoví.

Ještě v den, kdy jsem od Maxona dostala šperky, mi komorné začaly chystat šaty. Původně jsem měla jít pouze v modrém sáčku a černých kalhotách, ale nakonec králi přišlo vhodnější, abych se sladila s Elitou, protože jsem do ní vlastně pořád patřila. Přesto byly mé šaty střižené tak, aby pod nimi mohla být tenčí neprůstřelná vesta. Bezpečnost přede vším.

Když nadešel čas konání Tribunálu, celý palác byl vzhůru nohama. Po chodbách neustále pobíhaly služebné a stráž se zmateně přemisťovala z místa na místo. Kdyby na nás v tuto chvíli zaútočili rebelové, pravděpodobně bychom nepřežili.

Čirou náhodou mě měl do malého salónku, kde jsme se všechny měly sejít se Silviou, dovést Aspen. Z jeho přítomnosti jsem byla krapet nervózní, protože z něj přímo vyzařoval nesouhlas s mojí účastí na Tribunále. Dokonce se mnou ani nemluvil a jen nepřítomně kráčel vedle mě. Bylo mu to proti srsti a já to chápala. Jenže měla jsem na výběr? Ano, měla, ale ve skutečnosti mi šlo jen o to, abych znovu nepřišla o Maxona. Navíc by nebylo špatné vyzkoušet si plnění princeznovských povinností.

„Lady America, skvělé!" zvolala Silvia hned co jsem vešla do místnosti. Všichni už čekali jen na mě. Rychle jsem došla k ostatním dívkám a postavila se na konec řady, kterou utvořily. Ještě jsem si malinko upravila šaty a pevně stiskla ratolest v rukou.

Kriss na sobě měla upnuté šaty s hlubším výstřihem a kolem krku jí visel blyštivý náhrdelník. Zmátlo mě to. Myslela jsem totiž, že všechny dívky budou mít stejné šperky jako já. Chtěl na mě snad Maxon ušetřit kvůli tomu, že jsem byla Pátá? Trochu mě uklidnila skutečnost, že Elise má místo náhrdelníku a náramku s náušnicemi, čelenku ve vlasech a Celesta se pyšní velkou broží a prstenem.

„Dámy, nejprve musíte projít celým sálem po červeném koberci až ke králi, kde před jeho nohy položíte ratolest a ukloníte se mu. Dále se půjdete posadit na bílá křesílka, která najdete naproti pódiu. V pořadí od lady Kriss, přes lady Celestu a lady Elise až po lady Americu předstoupíte před kamery k pultíku na pódiu a provedete proces odsouzení jedince, který vám bude předveden. Nemusíte se ničeho bát, jen předčítejte papíry, které vám budou na místě k dispozici jako nápověda a hlavně se chovejte tak, jak jsem vás učila. Přeji hodně štěstí," vychrlila na nás a otevřela dveře do sálu.

Vytřeštila jsem oči. Bylo tam hrozně moc lidí! Všichni nepřetržitě sledovali každý náš pohyb. Snažila jsem se vypadat co nejvíc vyrovnaně, ale bylo to těžké, když se mi v hlavě honily jen černé myšlenky. No tak, Americo, pouze odsoudíš nějakého zlodějíčka k pár měsícům ve vězení. To přeci není nic strašného. Jakmile jsme se přiblížily ke královské rodině a položily zelenou ratolest ke královým nohám, spočinula jsem svým pohledem na Maxonovi. Tvářil se zcela neutrálně a já netušila, co z jeho výrazu vyčíst. Mlčky jsem tedy s Elitou pokračovala na naše místa.

Jako první vyrazila Kriss. Vypadala klidně a své úsměvy rozdávala na všechny strany. Dokonce jednou mrkla na prince, což ve mně vyvolalo menší vlnu žárlivosti. Došla až ke stupínku a trpělivě vyčkávala na příchod obžalovaného. Zanedlouho zpoza rohu vyšel mladík, kterému muselo být čerstvě osmnáct. Když přišel před pódium, Kriss začala opakovat fráze napsané na papírech.

„Jak se jmenuješ a kolik ti je let?"

„Jack. Je mi devatenáct," řekl bez jakékoliv známky úcty.

„Dobře, Jacku. Čím jsi se provinil a jak dlouhý tě čeká trest?" zeptala se více uvolněně.

„Ukradl jsem krajíc chleba pro svou nemocnou matku. Můj trest činí šest let ve vězení," odvětil se slzami na krajíčku. Najednou zmizel jeho sebevědomý výraz a bylo očividné, že ho celá věc zlomila.

Dívka sestoupila k muži a položila mu ruku na rameno.

„Splať králi svůj dluh," řekla Kriss a Jack se vydal cestou ven ze sálu. Bylo slyšet jen cinkání okovů, které měl kolem rukou.

Další na řadu přišla Celesta. Poslala na dvanáct let do vezení Jacoba, otce devíti dětí. Cestou zpět se tvářila zničeně, což mě překvapilo, protože zrovna od ní bych to opravdu nečekala. Elise vykročila vstříc své povinnosti s hlavou hrdě vztyčenou. Myslela jsem, že ona by mohla obřad zvládnout ze všech nejlépe. Má domněnka byla špatná. Elise se po celou dobu potila, třásl se jí hlas a když musela doživotně odsoudit Jakoba za krádež starého oblečení, byla bílá jako stěna.

Došlo mi, že jsem nyní na řadě já. Pomalými kroky jsem šla na určené místo a v duchu se modlila, abych mohla poslat do vězení alespoň nějaké vraha. Dlouho se nic nedělo, což jen stupňovalo mou nervozitu. Nakonec do sálu vešly dva strážci pevně držící drobnou postavu s kuklí přes hlavu. Měla jsem sto chutí něco vykřiknout na krále, protože tohle byl vážně vrchol. Hned co onoho člověka dovlekli až ke mně, chtěla jsem začít, ale jeden ze strážců mě přerušil: „Lady Americo, jedná se o jednoho z nejhorších zločinců. Nemá právo mluvit a nikdo nesmí vidět její tvář."

Tázavě jsem pohlédla na krále Clarksona, který se k mému překvapení tvářil udiveně. Navíc mi přišlo zvláštní, že se jedná o ženu. Co tak strašného by asi mohla provést? Byla jsem zmatená a vůbec nevěděla, co dělat. Ve chvíli, kdy mi byla předložena zbraň a dozvěděla jsem se, že je obžalovaná odsouzena k trestu smrti a mým úkolem je ji zabít, jsem začala panikařit. Napadlo mě jediné řešení, a to, minout. Uvěřil by ale někdo tomu, že se na takovou vzdálenost nedokážu trefit?

Odjistila jsem zbraň a namířila na hlavu. V sále panovalo hrobové ticho a já se soustředila jen na osobu přede mnou. Nevěděla jsem ani jak vypadá. Co když je to moje máma, Kenna nebo May? Má ta žena děti? Nemůžu přeci zabít něčí mámu. Když už jsem myslela, že je čas vystřelit, periferně jsem zahlédla někoho běžet ke královské rodině. Asi nebylo důležité věnovat tomu moc pozornosti, ale když jsem si všimla blyštivé čepele nože, kterou člověk svíral v ruce, na nic jsem nečekala a hlaveň obrátila jeho směrem. Jednala jsem naprosto bezmyšlenkovitě a vystřelila za Maxona. O milisekundu později jsem si uvědomila, že pokud trefím prince, na místě zemře. Kulka mu ale prosvištěla těsně u hlavy a zasáhla můj cíl, který stál i s nožem za ním.

Okamžitě jsem se rozeběhla ke královské rodině a protáhla se mezi trůny až k člověku ležícímu v kaluži krve. Za chvíli se vedle mě objevila Fancy, které jsem si v sále vůbec nevšimla. Klekla si na zem a odhrnula kuklu, za kterou se schovával muž. Ucítila jsem něčí ruce na svých ramenou a pomalu se otočila.

„Maxone, moc mě to mrzí. Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho.

„Ano, nic mi není. Jen jsem trochu v šoku," zamumlal a přitiskl si mě k sobě.

„Mám špatné zprávy," ozvala se Fancy klečící na zemi. Princův stisk zesílil a já ztuhla. Doufala jsem, že mé obavy nevysloví nahlas.

„Vzhledem k tomu, že se podle všeho jedná o Jižana, který chtěl spáchat atentát na illejského korunního prince, to znamená jediné," řekla a svým pohledem mi naznačila, abych to řekla já.

„Bude válka."