Po tom výjezdu do Angeles mi nebylo dobře, tak jsem trávila čas ve své komnatě a snažila se naučit ten podrobný záznam z vojenské statistiky, jenže jsem se na něj nedokázala soustředit.

Z mého marného pokusu o soustředění mě vytrhlo zaklepání na dveře. Bez mého svolení do komnaty vstoupil Maxon. Vstala jsem a rozeběhla se k němu, abych mu mohla padnout do náruče.

„Nedokážeš si představit, jak ráda tě vidím!" vypískla jsem a obličej mu zabořila do voňavé košile.

„Chyběla jsi mi," připustil a pohladil mě po vlasech.

„Potřebovala bych odtud na chvíli vypadnout. Co podnikneme?" vychrlila jsem na něj. Díky bohu, že mě takhle neviděly komorné. Co by si asi pomyslely při pohledu na jejich budoucího krále, jak podpírá dívku, která se mu vyčerpáním zhroutila do náruče? Asi nic. Mé komorné byly zlatíčka a myslela jsem si, že by mě pochopily. Nebyla jsem unavená z nudných úkolů pro Elitu, ale z dalšího namáhavého tréninku. Navíc jsem toho v noci moc nenaspala, protože jsem doháněla práci od Silvie, která se mi značně nakupila. Občas jsem měla pocit, že jsem místo v paláci ve škole.

„Mám jen dvacet minut. Možná bychom ještě stihli krátkou procházku v zahradě," navrhl a já rychle přitakala. Pak jsem ho vytáhla na chodbu a poklusem s ním běžela k východu. Nechtěla jsem ztrácet čas vybavováním se o blbostech uvnitř paláce. Povídat si můžeme venku na čerstvém vzduchu.

„Vzpomínáš, jak jsi se mě ptala na věci, co mi nejdou? Napadlo mě, že vlastně neumím hrát na žádný hudební nástroj," řekl zadýchaně během cesty.

„Není to těžké. Kdyby ses na něco chtěl naučit hrát, ráda ti pomůžu. Chce to jen pilně cvičit a potom tvá duše splyne s hudbou zcela přirozeně. Znám pár lidí, kteří nemají žádný hudební sluch, ale ty takový určitě nejsi," odpověděla jsem.

„To si jen myslíš," zasmál se, „obdivuji tě za to, co dokážeš s houslemi. Tvá hudba na oslavě Krissiných narozenin byla to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel. Ostatně o tom svědčí i tvé mozoly." Polechtal mě po bříškách prstů.

„Z dívek tu mám nejhrubší ruce? Vadí ti?" Tohle mě skutečně zajímalo.

„Ne, připadají mi roztomilé." Zčervenala jsem a pak mě napadla ještě jedna věc, na kterou bych se ho mohla zeptat.

„Když už jsme u těch mých otázek. Znáš odpovědi úplně na všechno?" zeptala jsem se a upřela na něj zvědavý pohled.

„Na devadesát devět procent dotazů ti určitě dokážu odpovědět nebo odpověď najdu. Co tě zajímá? Určitě se neptáš jen tak," prokoukl mě.

„Znáš Halloween?" Tímhle svátkem jsem si motala hlavu už jako malá. Dříve se prý slavil na podzim a spočíval v převlékání se do všelijakých kostýmů a koledování o sladkosti. Většinou se těchto aktivit účastnily děti. U nás se po Halloweenu ale slehla zem. Nikdo o něm nemluvil a neznal ho. Podivné.

„Halloween?" překvapeně se na mě podíval. Takže ani on jej nezná.

„Přesně tak. Četla jsem o něm v jedné staré knize a zajímalo by mě víc," vysvětlila jsem mu.

„Dobře, pojď se mnou. Nemáme času nazbyt," popadl mě za zápěstí a táhl mě zpátky do paláce. Absolutně nic jsem nechápala. Kam jdeme? To jako vážně půjdeme hledat nějaké informace?

Záhy jsme se ocitli na třetím poschodí a zastavili u jednoho z obrazů. Maxon se ujistil, zda jsme o samotě a sáhl za rám, kde stisknul nějaké tlačítko. Malba se vysunula ze zdi a já potlačovala nutkání uznale hvízdnout. O tomto místě jsem neměla ani páru a divila jsem se tomu, že mi o něm Fancy nic neřekla.

Vlezli jsme do malinké místnosti, která byla pohlcena tmou. Princ za námi uzavřel průchod a rozsvítil malou lampičku. Následně naťukal do klávesnice nalevo od masivních kovových dveří číselný kód a zatáhl mě dovnitř. Stěny lemovaly regály plné staře vypadajících knih a uprostřed stála bedna s obrazovkou podobná televizi.

„Co je to?" zeptala jsem se a kývla směrem k oné věci.

„Počítač. Ty jsi žádný nikdy neviděla?" zeptal se udiveně.

Tohle byl počítač? V Kastě 1+ bylo hodně počítačů, ale žádný z nich se tomuto nepodobal. Připadala jsem si jako o sto let zpátky. Skutečnost, že žijeme v rozvojové zemi, jsem přijala. Ale nečekala jsem, že ani v královském paláci nebudou mít něco lepšího a modernějšího.

„Je to už taková rarita. V zemi počítače vlastní jen pár lidí. Tento slouží jako katalog knih a informací ukrytých v této místnosti," objasnil.

Na katalog mohli použít jen papír. Na to je počítače snad i škoda. Čekala jsem něco víc. Třeba internet, který je v naší zemi sice nelegální a zcela nepřístupný, ale král by si ho mohl dovolit. V 1+ internetu občas využíváme, ale dosud mě nenapadlo, hledat na něm informace o Halloweenu.

Maxon byl viditelně potěšen mým udivením z tohoto zázračného vynálezu, takže se od ucha k uchu usmíval. Kdyby tak věděl, že se divím něčemu úplně jinému. Pomocí klávesnice naťukal do kolonky pro vyhledávání slovo Halloween, načež se mu na obrazovce zobrazily tři výsledky.

Princ přinesl tenkou knížečku a nalistoval požadovanou stránku. Poklesla mi čelist. Na fotografii byl sám Gregory Illeá, teď už jsem chápala, proč mi Fancy o tomto místě neřekla. Ta malá knížečka byl deník, který ručně psal Gregory, neuvěřitelné. Přečetla jsem si popisek k fotografii.

LETOS JSME DĚTEM K HALLOWEENU USPOŘÁDALI OSLAVU. POVAŽUJI TO SICE ZA DOBRÝ ZPŮSOB, JAK ZAPOMENOUT NA PROBÍHAJÍCÍ UDÁLOSTI, NICMÉNĚ PODLE MĚ JE TO SPÍŠ LEHKOMYSLNÉ. JSME JEDNA Z MÁLA PŘEŽIVŠÍCH RODIN, KTERÁ MÁ DOST PENĚZ, ABY SI TAKOVOU OSLAVU MOHLA DOVOLIT, ALE TAKOVÉTO DĚTSKÉ HRÁTKY MI PŘIPADAJÍ JAKO ZBYTEČNÉ PLÝTVÁNÍ.

„Myslíš, že právě proto Halloween neslavíme? Protože je to plýtvání peněz?" nadhodila jsem.

„To je možné. Podle uvedeného data se to stalo těsně po tom, co se Čínsko-americký stát začal stavět Číně na odpor. Krátce nato vypukla čtvrtá světová válka. Tehdy lidé neměli vůbec nic. Uvědom si, že celý národ byl složený prakticky ze Sedmých a jen hrstky Druhých."

„Kolik tady těch deníků máte?" zeptala jsem se.

„Dvanáct."

Tohle místo mě svým zvláštním významem děsilo. Nacházely se zde tak staré knihy, že mě až udivovalo, proč nebyly uloženy někde jinde. Třeba v muzeu? To asi nebyl dobrý argument, ale stejně mi to vrtalo hlavou. Co tak důležitého se v nich asi může psát? Kdyby šlo jen o historickou památku, nebyly by ty knihy na takovém místě.

„Děkuju," pronesla jsem tiše.

„Nemáš zač. Chtěla by sis z něj přečíst víc?" nabídl mi. Znělo to lákavě a já se snažila nezačat okamžitě poskakovat po místnosti a nadšeně pokyvovat hlavou.

„To bych opravdu mohla?" Ach, tak hloupá otázka.

„Samozřejmě. Vezmi si ho sebou a na pár dní si ho ponechej. Hlavně ho pořádně ukryj."

Opatrně jsem ten drahocenný poklad sevřela v rukou a v hlavě si přehrávala, co řeknu Fancy. Musela jsem jí o tom povědět. Třeba ani ona sama neví, že něco takového existuje.