Maxon mě vedl do třetího patra. Byla jsem trochu nervózní, ale strach jsem neměla. On by mi nikdy neublížil, tím jsem si byla jistá. Na chodbě nikdo nebyl. Jenom se ozývaly dunivé zvuky našich kroků a deště bubnujícího na okna. Asi jsem se soustředila jen na prince, který mě držel za ruku, nebo se ze mě pomalu stával blázen. Jak je možné, že jsem si dříve nevšimla, že prší?

„To je krása," vydechla jsem dívajíc se na podívanou za okny.

„Tobě se líbí déšť?" podivil se Maxon, „většina lidí ho považuje za zkázu celého dne."

„Miluju ten pocit, když na mě dopadají kapky vody, díky kterým se zalijí květiny a potom krásně voní vzduch," zasnila jsem se.

„Chtěla by ses ho dotknout?" zeptal se. Střelila jsem po něm nedůvěřivým pohledem a přikývla.

Princ mě za sebou táhl až na konec chodby, kde zatlačil na rám nějakého obrazu. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme společně zjišťovali informace o Halloweenu a také se mi vrátily nepříjemné vzpomínky na zuřícího krále Clarksona, který po mně chtěl zpátky Gregoryho deník.

Vyšli jsme točité schody a ocitli se na střeše paláce. Zalapala jsem po dechu. Nikdy předtím jsem tu totiž nebyla a toto místo se okamžitě vrylo do mé paměti.

„Nemám slov. Já...," zarazila jsem se a pohlédla Maxonovi do očí, „děkuju."

„Nemáš zač," odpověděl princ a strčil mě do prudkého lijáku. Během vteřiny jsem byla na kost promočená.

„No co, dal jsem ti přesně to, cos chtěla," namítl nevinně.

Na nic jsem nečekala a také ho vytáhla mimo střechu. Zanedlouho z něj kapala voda a na tváři mu pohrával pobavený úsměv.

„Zatančíme si?" zašeptal těsně u mého ucha.

Podlomily se mi kolena, ale neupadla jsem, protože mě Maxon pevně držel. Mlčky jsem začala pomalu tančit tak, jak jsem nejlépe uměla. On se okamžitě přidal a beze slov mě vedl. Cítila jsem se svobodně a bezstarostně. Vnímala jsem jen jeho vůni, paže, které mě svíraly a dívala se do jeho krásných očí. Cítila jsem se jako na té halloweenské párty, kde jsme spolu plánovali budoucnost. Jenže teď bylo vše jinak. Chtěla jsem to všechno vrátit a říct mu ten večer ano.

„Jsi v pořádku?" zeptal se po chvilce. Zvedla jsem k němu pohled a přikývla.

„Nelhal jsem ti. Vážně s tebou potřebuji mluvit," řekl po chvilce.

„Ptej se. Budu se snažit ti na všechny otázky odpovědět." Musela jsem se k němu co nejvíce natisknout, abychom se slyšely, protože byly dešťové kapky hodně hlasité.

„Chci jet za Augustem." Vyděšeně jsem na něj pohlédla.

„Ty sám? Je to velmi nebezpečné, Maxone," namítla jsem.

„Já vím, ale jedině Seveřané nám mohou pomoct. Věřím jim. Nechci po tobě, abys jela se mnou. Jen mi to dovol. Tahle země před sebou nemá moc dobrou budoucnost a já se snažím něco změnit," naléhal na mě.

„Promiň, ale samotného tě nemůžu pustit. Je to příliš riskantní," trvala jsem si na svém.

„A když se mnou pojedou nějací vojáci?" nevzdával se.

Zavrtěla jsem hlavou a ještě víc se k němu přiblížila: „Já s tebou pojedu."

„To nejde. Musíš tu zůstat. Kdyby se mi něco stalo, po otcově smrti nasedneš na trůn," vyhrkl rychle.

Otevřela jsem pusu dokořán a zavrtěla hlavou, pak jsem mírně naklonila hlavu a řekla: „V tom případě nikam nejedeš."

„Americo, nehádej se se mnou," zavrčel.

„Nehádám se, Maxone. Říkám ti věci tak jak jsou. Chceš snad, abych lhala o zabijáckých Jižanech, kteří jsou schopni všeho?" zeptala jsem se ho s vážným výrazem na tváři.

„Ne, ale pokud nic neudělám, nebudu mít čemu vládnout." Měl pravdu.

„Poslyš, já s nimi taky musím mluvit, ale samotného tě tam prostě nepošlu. Pojedeme společně, ale nikomu neřekneš ani slovo, jasný?"

Princ si povzdychl, ale nakonec přikývl a uchopil můj pas pevněji, jako by se bál, že mu vyklouznu. Své rty přitiskl na mé ucho a zašeptal: „Mám o tebe strach." Rychle jsem zamrkala, aby se mi podařilo zahnat slzy a usmála jsem se.

„Nemáš ponětí o tom, čemu jsem musela čelit v Angeles. Brice je důležitější, než si myslíš a přestože nemám moc zkušeností, ochráním ji přede všemi. Stejně tak jako tebe a sebe samu," řekla jsem přesvědčivě.

Maxon přikývl a vybafl na mě další otázku: „Jak budeme řešit ty zbraně?"

„Mám plán, ale nesmíš o něm říct ani svému otci," věnovala jsem mu přísný pohled.

„Silvia mi prozradila, že se bude konat nějaký čajový dýchánek, na který si každá z dívek může pozvat dva hosty. Vzpomínáš na naši italskou recepci?"

Princ mi na všechny otázky kýval hlavou, protože mě asi nechtěl přerušovat.

„Italská princezna Nicoletta mi na sebe dala kontakt, abych ji v případě potřeby mohla kontaktovat. Napadlo mě požádat ji o nákup zbraní pro naše království a Seveřany. Mohla bych si ji pozvat společně s Georgiou a vyřešit to tam," vysvětlila jsem.

„Je to dobrý plán, Americo, ale jak zjistíme momentální stav Illéy? Rebelové vraždí podle kast a počet obětí nám pořád není známý."

„Máš pravdu, musíme za nimi jet, ale nech mě to víc promyslet. Možná bychom s sebou nějakého vojáka vzít měli," navrhla jsem.

„Teď narážíš na praporčíka Legera?" zeptal se mírně naštvaně.

„Možná, ještě si tím nejsem úplně jistá," zalhala jsem, protože Aspen mi přišel na náš doprovod skvělý. Nejen, že by nikomu nic neprozradil, ale zároveň je to asi i jediný člověk v paláci, kterému můžu doopravdy věřit.

„Dobře, dáme si potom naše znamení?" Jak dlouho jsem se s ním netahala za ucho? Přijde mi to jako věčnost.

„Samozřejmě, hlavně nejednej unáhleně," poprosila jsem ho.

„Není ti zima? Máš úplně modré rty. Možná bychom se už měli vrátit dovnitř," navrhl zasmušile. Také jsem z toho nebyla dvakrát nadšená. Tohle malé uniknutí od reality jsem si náramně užila a vrátit se zpátky na zem se mi nechtělo. Byl to ale rozumný nápad.

Aniž by jeden z nás promluvil, jsme sešli schody a ocitli se na chodbě. Kapala z nás voda a museli jsme vypadat vážně směšně, ale stálo to za to. Myslela jsem, že už mě dnes nic nerozhodí, dokud se na konci chodby neobjevila Kriss.

„Maxone! Miláčku! Dělala jsem si o tebe starosti. Jsi v pořádku?" zavolala na něj a rozeběhla se k nám.

„Samozřejmě, má drahá. Stalo se něco?" zeptal se jí podrážděně.

„Ne, jen jsem si s tebou chtěla udělat hezký večer," zamumlala a sklopila pohled k zemi.

„Promiň Americo, ale už musím jít," řekl a hodil po mně omluvný pohled.

Chvíli jsem tam zůstala a dívala se, jak ruku v ruce odcházejí do Maxonovy komnaty. Žárlím na ni, ale nechci si to přiznat.