Pomalu jsem otevřela mě hodně povědomé dveře a opět se ocitla ve své komnatě. Brice mě následovala opět ohromená vším tím luxusem. Najednou mi přišlo, že se nacházím někde úplně jinde. Tu místnost jsem vůbec nepoznávala.

Přibyl tu nový nábytek, závěsy, dokonce bylo i jinak vymalováno. Zkrátka a prostě, to tu úplně předělali. Také jsem si všimla nově postavené příčky, která oddělovala moji ložnici od dalšího menšího pokoje, který měl podle mého úsudku patřit Brice.

Něco mi tu nehrálo. Jak mohl král Clarkson vědět, že přijedu s doprovodem? To nebyla jeho práce, stála za tím totiž Fancy. Ona jediná si o mně mohla zjišťovat informace.

„Lady Americo!" vykřikl kdosi zpoza rohu.

Leknutím jsem sebou trhla a otočila se ke dveřím, ve kterých už stály Anne, Mary a Lucy. Všechny se na mne usmívaly od ucha k uchu, ale během chvilky přesunuly svou pozornost k Brice.

„To je ona?" zeptala se udiveně Lucy a kývla hlavou směrem k mé společnici. Tázavě jsem nadzvedla obočí.

„Určitě je to ona. Vypadá jako princezna," řekla Anne a já zalapala po dechu.

„Jak to víte?" vyhrkla jsem. Mary se nahlas zasmála a šla se se mnou přivítat. Pořád jsem nic nechápala.

„Tohle tajemství střežíme už dost dlouho," zašeptala, když mne objala.

Takže nejsem jediná, kdo zná pravdu? Je tedy možné, že ani tady nebude Brice v bezpečí? Přejel mi mráz po zádech.

Než jsem se vzpamatovala, táhly už mé komorné Brice do jejího nového pokoje a začaly jí vysvětlovat, jak to tu vlastně chodí. Já se jen zaraženě posadila do křesla a poslouchala jejich rozhovor. Bavily se o šatech, make-upu, o tom, jaký je princ fešák...

Zamrkáním jsem se pokusila zadržet slzy. Opravdu mě Maxon tak rychle vyměnil za Kriss? Čekala jsem to, ale nevěděla jsem, že to bude tak moc bolet. Navíc jsem netušila, jak to tu přežiju, když se na ty dva budu muset dívat každý den. Přeci jen by možná byl lepší nápad zase odjet. Jenže to nemohu Brice udělat. Sotva ztratila matku, přišla by i o mě. To nepřichází v úvahu.

Se zasténáním jsem se postavila a rozhodla se navštívit krále Clarskona. Měli bychom si vyjasnit pár věcí. Nenápadně jsem se vypařila z komnaty a zamířila si do třetího patra. Naštěstí jsem krále potkala na chodbě, což mohlo znamenat, že má zrovna čas.

„Dobré odpoledne Vaše Veličenstvo," pozdravila jsem a stále v oblečení, ve kterém jsem přijela udělala pukrle.

„Zdravím, lady Americo, máte nějaký problém?"

„Myslím, že problém máme oba," odvětila jsem sladce. Král Clarskon si povzdychl a pokynul mi rukou, abych ho následovala.

Prošli jsme několik chodeb, které jsem vůbec neznala, a nakonec se usadili na velkém balkónu s nádherným výhledem do zahrad. Nějaká služebná nám přinesla pití a já se rozhodla začít náš rozhovor tou nejdůležitější věcí.

„Jak si to teď vlastně představujete? Přijela jsem, ale to neznamená, že tu budu chtít i nadále zůstat. Já už nejsem žádná loutka. Rozhodně si nemyslete, že s vámi hodlám žít pod jednou střechou a pozorovat Maxona s ostatními dívkami," řekla jsem zhnuseně.

„Lid zatím nemá ani tušení o tom, že jste mimo hru," vysvětlil.

„Což znamená, že by bylo ideální, kdybyste se vrátila do Selekce. Vím, že se vám to asi nebude líbit, na tom není nic divného. Já vás nebudu nutit do toho, abyste bojovala o Maxonovo srdce. Zvlášť po tom, co jste viděla dnes ráno. Ale bylo by to výhodné pro všechny."

„A koho tedy pošlete domů?" zeptala jsem se opravdu zvědavá na jeho odpověď.

„Navrhnu Maxonovi, aby domů poslal Natalii. Ten její vztah s Elise by nemusel dopadnout dobře. Nechci pořádat popravu. Navíc si myslím, že tu už překáží."

Nechtělo se mi věřit vlastním uším! Opravdu právě řekl, že to svému synovi navrhne? Král Clarskon, kterého jsem znala by přeci raději o všem rozhodl sám! Ten má nervy vážně v... No, to je jedno. Vlastně by mi přihrálo do karet, kdyby byl celou dobu takhle pokakaný strachy.

„To zní jako plán," uznala jsem.

„Takže to berete?"

„Vezmu to pod jednou podmínkou."

„Tak mluvte."

„Už nebudete mým králem."

„Jak to myslíte?" zeptal se.

„Tak jak to říkám. Prostě se budu rozhodovat nezávisle na vás."

Chvíli tam jen mlčky seděl a díval se do země. Zřejmě pro něho nebylo jednoduché dát svobodu, někomu, koho tak moc nenáviděl. Po nějaké době ke mně opět zvedl svůj pohled.

„Platí. Dlužím vám to za záchranu Brice," řekl a vstal z proutěného křesílka. Urovnal si kravatu a ještě, než mě opustil, zvolal: „Pokud vše vyjde, zítra oznámíme vyloučení Natalie ve Zprávách."

Já nad ním jen zakroutila hlavou. Zajímalo mě, jak dlouho mu tohle chování vydrží. Možná jsem ho soudila špatně, ale po tom všem, co udělal, jsem byla opatrná.