Oblečená v neprůstřelném obleku a se zbraní v ruce jsem právě vycházela z domu. Bylo něco málo po půl jedenácté. Podle informací, které mi Georgia s Augustem poskytli se vše mělo odehrát v jedenáct.

Snažila jsem se k bytovce dostat co nejrychleji, aniž bych vzbuzovala nějaké podezření. Díky tomu, že byla noc a ulice nebyly příliš osvětlené, se mi to zatím dařilo.

Měla jsem strach, ale teď už jsem nehodlala couvnout. I kdyby mě to mělo stát život, bude to lepší, než kdybych se tu holku ani nepokusila zachránit. Je možné, že mi Georgia lhala, ale spíše se přikláním k té druhé verzi.

S každým krokem jsem však měla více pochybností a otázek. Ulice byly čím dál tím víc pusté a bylo zřejmé, že tady budou bydlet jen ti chudáci z nižších kast. Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na jedenáct a mně se naskytl pohled na onu budovu.

Opatrně jsem zatlačila na těžké dveře, které byly k mému překvapení odemčené a vklouzla dovnitř. Žádné zabezpečení, žádný vrátný, žádné osvětlení... Došla jsem k tabuli se seznamem pokojů a jejich obyvatel, kde jsem se dočetla, že Madeline s Brice bydlí v pokoji s číslem 26.

Vydala jsem se po schodech nahoru. Když jsem dorazila do třetího patra, kde to končilo pokojem 13, dala jsem se do běhu, protože mi došlo, kolik času mi zbývá. Celá zadýchaná jsem šla po šestém patře a hledala číslo 26, přičemž se spěšně podívala na hodinky. Zbývaly mi necelé tři minuty.

Začala jsem silně panikařit a vtom se srazila s osobou, která byla asi stejně vysoká jako já. V měsíčním světle jsem spatřila dívku s blonďatými vlasy a vyhrkla na ni: „Nejsi Brice Mannor?"

„Ano jsem, potřebujete něco?" zeptala se mě mile. Já na nic nečekala, popadla ji za ruku a běžela s ní na balkon.

„Co to proboha děláte? Pusťte mě!" křičela. Jedna minuta.

Když jsme se dostaly až k zábradlí, jsem zděšeně pohlédla na vodu pod námi. Zbývá půl minuty.

„Musíme skočit," oznámila jsem vystrašené blondýnce. Ta se mi úspěšně vyvlékla ze sevření a snažila se zdrhnout. Já ji však chytla za zápěstí a násilím ji chtěla dostat na druhou stranu. Ona se ale hrozně bránila.

„Bouchne to tady! Musíme pryč!" Na chvíli se zarazila.

„Moje maminka!" vykřikla a chtěla běžet zpět do baráku. To už jsem na nic nečekala a vší silou do ní strčila. Dívka přepadla přes zábradlí a začala padat do řeky. Já jsem překážku v rychlosti přeskočila a následovala Brice.

Doufala jsem, že se jí tím pádem nic nestane. Přeci jen padáme z šestého patra, proboha. Mé uši znenadání zalehly, protože za mými zády začaly vybuchovat výbušniny. Ještě, než mi dala voda řádnou facku do ksichtu jsem se pořádně nadechla a ucítila zápach síry. Mé tělo bezvládně narazilo na hladinu a začalo se potápět.

Hned jsem se snažila co nejrychleji dostat na vzduch, abych se mohla nadechnout, a hlavně včas najít Brice. Ta spíš dřív našla mě, protože bylo očividné, že plave skutečně dobře. Dokonce to vypadalo, že je opravdu v pořádku, protože se ke mně dostala opravdu rychle.

„Jste v pořádku?" zeptala se navzdory tomu, že jsem nezachránila i její matku. Žádnou bolest jsem necítila, neprůstřelný oblek totiž náraz utlumil.

„Myslím, že ano," dostala jsem ze sebe ještě v mírném šoku a ohlédla se přes rameno. Budova byla celá v plamenech a v dáli jsem už dokonce zaslechla sirény.

„Dokážete plavat?" pípla Brice, které se po tvářích už kutálely slzy. Přitakala jsem a udělala pár temp. K našemu štěstí jel kolem nás motorový člun a jeho posádka, tedy jeden muž a žena nás dopravili na břeh, kde nás předali záchranné službě.

Seděly jsme v sanitce a dívaly se na to, jak hasiči přivádějí raněné. Madeline mezi nimi bohužel nebyla. Ačkoliv nám byl nabídnut transport do nemocnice, slušně jsme ho odmítly, aby mohli záchranáři odvézt někoho, kdo to opravdu potřebuje.

Nakonec se jeden policista nabídl, že nás dopraví až před dům, protože je už pozdě v noci a jsme zraněné. Já jsem až na těch pár škrábanců a modřin v pořádku a Brice podle lékařů také. Mrzí mě, že jsem nemohla zachránit i její matku, ale bylo už moc pozdě.

Dívence jsem uvařila čaj a ohřála jídlo. Toho dne už na mne ale nepromluvila a mně nezbývalo nic jiného, než její smutek respektovat a nechat ji truchlit po zesnulé matce.

Mezitím v paláci

Jakmile se královská rodina dozvěděla o útoku na bytovku v Angeles, poskytla hned několik rozhovorů, ve kterých všem příbuzným zesnulých popřála upřímnou soustrast. Hodně těžce to nesl princ Maxon, kterého zpráva velmi znepokojila.

Všichni včetně zbylých účastnic Selekce a členů Kasty 1+ seděli ve Velkém sále a sledovali nejnovější informace o počtu obětí a výši škody.

Král měl na tváři svůj kamenný výraz, zatímco královna si u obličeje přidržovala kapesník, kterým si utírala slzy. Kriss seděla vedle Maxona, hladila ho po ruce a šeptala mu do ucha něžná slova. Princ se i přesto tvářil smutně a v hlavě se mu honily černé myšlenky.

Celesta už dlouhou dobu seděla u telefonu a snažila se zjistit, zda je Nicolas v pořádku. Nevěděla, kde přesně byl ubytovaný a měla o něj hrozný strach. Natalie s Elise se usadily na pohovku v zadní části sálu a důvěrnými dotyky si vyznávaly vzájemné city.

Fancy, která byla společně s Jamesem nejblíže královské rodině si hladila bříško a v očích měla slzy. Doufala, že je America v pořádku a záchranná mise se podařila.