Z 1+ jsme vylezli okolo desáté hodiny ranní, když nám Fancy podala zprávu, že je po všem. Všechno mi najednou připadalo úplně k ničemu. Dokonce i můj život.

Anne, Mary a Lucy mi pomohli zabalit věci, kterých značně přibylo. Na sebe jsem si vzala obyčejné džíny a halenku, protože jsem chtěla odjet autem a v šatech se řídí docela špatně. S sebou jsem si brala i několik neprůstřelných obleků a vest a taky dvě zbraně. Vůbec jsem netušila, jestli se mi to bude hodit, ale jistota byla jistota. Ve vstupní hale na mě čekal Maxon. Asi se chtěl rozloučit.

„Ahoj," pozdravila jsem ho. On mi pozdrav oplatil polibkem, což jsem vůbec nečekala.

„Budeš mi chybět," zašeptal.

„To ty mě taky."

„Můžu ti psát?" zeptal se.

„Určitě, ale myslím si, že na mě za pár měsíců zapomeneš," ujistila jsem ho.

„Na tebe nikdy nezapomenu. Vždy ti bude patřit kus mého srdce." Věděla jsem, že to bude Kriss. Celesta měla své závazky a Elise s Natalií měli také svůj vztah.

„Vrátíš se ke svému bývalému?"

„Ne, každý z nás musí jít svou cestou," vysvětlila jsem mu.

„Maxone, tady jsi!" zvolala Kriss, která právě vyšla zpoza rohu.

„Chtěla jsem se ujistit, jestli ta dnešní večeře platí." Přestože mluvil k ní, díval se na mě.

„Samozřejmě. Najíme se ve tvé komnatě."

„Skvělé!" To zabolelo.

„Americo? Ty vážně odjíždíš?" zeptala se, když přišla k nám.

„Ano, Kriss."

„Přeji ti v životě mnoho štěstí. Ať se v pořádku vrátíš domů," zvolala.

„A my se uvidíme u večeře," řekla a mrkla na Maxona. Když zmizela za rohem, naposledy jsme se objali a já vyšla ven z paláce. Na příjezdové cestě na mě čekal luxusní vůz, o který se opírala Fancy.

„Přišla jsem se rozloučit," oznámila mi a hned, jak jsem se k ní přiblížila, mne objala.

„Máš tam vše, co budeš potřebovat."

„Mám strach, Fancy," přiznala jsem.

„Zvládneš to," ujistila mě a dala mi do ruky klíče.

„Odváděla si výbornou práci a já ti věřím. Ty na to máš!"

„To všechno díky tobě. Bylas pro mě vzorem. Přeji ti mnoho štěstí s Kastou 1+ a Jamesem." Slzy jí vytryskly z očí.

„Co se stalo? Řekla jsem něco špatně?" Zavrtěla hlavou.

„Ne. Já jen..." Přitáhla jsem si ji k sobě a pohladila ji po zádech.

„Jsem těhotná," vypadlo z ní. Odtáhla jsem se a zahleděla se jí hluboko do očí.

„To je přeci skvělá zpráva," prohlásila jsem.

„Chtěla jsem děti, ale až později. Nechci to malé vystavovat nebezpečí. Je konec. Nemůžu dál vést Kastu 1+," vysvětlila.

„To chápu. Kdybys cokoliv potřebovala, ozvi se."

„Dobře, děkuju Americo."

„Za málo. Hlavně buď v životě šťastná."

S těmito posledními slovy jsem nasedla do auta. Nastartovala jsem a vyjela směrem k hlavní bráně, která už byla otevřená. Jeden ze strážců u brány byl Aspen. Zastavila jsem a stáhla okýnko.

„Promiň, že jsem se nerozloučila. Neměla jsem moc času."

„Já ani netušil, že odjíždíš. Budeš ode mě pozdravovat mou rodinu?" zeptal se.

„To ti nemůžu slíbit. Nevím, jestli se do Karolíny dostanu."

„Dobře, tak hodně štěstí," řekl a zamával mi.

„Tobě taky."

Tohle byl začátek nového konce.