O pár měsíců později

S hlavou položenou na Maxonově hrudi jsem pozorovala noční oblohu plnou hvězd. Tohle byl jeden z mála okamžiků, které jsem si chtěla navždy vyrýt do paměti. Dlouho jsem s princem nebyla v takovém klidu a soukromí. Stráže se drželi za stromy, dostatečně daleko na to, aby nic neslyšeli.

Této chvíle jsem si natolik vážila, že mi přišlo nevhodné i promluvit. Toho se nakonec ujal Maxon: „Dívala ses někdy na hvězdy jen tak pro zábavu?"

Taková otázka mě zaskočila, ale přesto jsem se rozhodla upřímně odpovědět: „Ne, vlastně jsem v životě nic nedělala kvůli tomu, že by mě to bavilo. Na takové věci nebyl čas."

„To je smutné," zkonstatoval, „já je naposledy pozoroval při hodinách astronomie."

„Zajímavé, odnesl sis z toho něco?" otočila jsem se na bok, abych mu lépe viděla do tváře.

„Pamatuji si, že při jejich sledování zblízka měly různé barvy. Bylo to fascinující."

„Takže v noci není vše tak tmavé, jak se na první pohled zdá," zauvažovala jsem nahlas a vůbec nepřemýšlela nad tím, co říkám. V jeho přítomnosti jsem byla jako v transu.

„Věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být."

„Jak to myslíš?" zvedla jsem se na loktech a zkoumavě na něj pohlédla. Ta věta ve mně vyvolala smíšené pocity.

„Je to tak se vším. Když jsem byl malý, myslel jsem si, že jako princ budu mít hrozně moc povinností. Jenže popravdě nemám na práci nic víc než pár úkolů, na které jsem dle mého otce připravený. Nenechá mě rozhodovat téměř o ničem. Mluví mi i do Selekce."

Přišlo mi, že naší konverzací směřuje k mému strachu z koruny. Bála jsem se všeho, co by přišlo, kdyby se ze mě stala královna. Možná to tak ale nemuselo být.

Maxon, jako by četl mé myšlenky, uchopil mou ruku do své a přitáhl si ji ke rtům. Pak se vší něhou v hlase zašeptal: „Slib mi, že se nikdy nebudeš bát nikoho a ničeho souvisejícím s královstvím."

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Nebojím se snad krále Clarksona? Mohu tedy Maxonovi něco takového vůbec slíbit? Opatrně jsem přikývla na souhlas, ale něco uvnitř mě se stejně neustále přesvědčovalo o pravdivosti mého slibu.

„Dobře. Víš, taky jsem dosud neměl čas na zábavu, ale od doby, co tě znám, je pro mě téměř každá chvíle s tebou dobře strávený čas. Začínám na tobě být závislý," přiznal se provinilým tónem.

„Obávám se, že mám stejný problém," zachichotala jsem se.

„Mám ještě jeden závažný problém," povzdechl si, „celá země jde do kytek a já s tím nemohu nic dělat. Jestli jednou budu mít čemu vládnout, bude nás čekat hodně práce."

Nás? Opravdu tím myslel MY? My dva nebo on a jeho lid? Tak či tak to ve mně vyvolalo příjemný pocit.

„Zvládneš to, Maxone. Jsi mnohem lepší než tvůj otec," řekla jsem upřímně. Byla to pravda.

„Neumím plánovat války," přiznal po chvilce, „válčíme s Novou Asií a stále tu jsou problémy s rebely."

Kdyby věděl, že všechna strategie pochází z Fancyiny hlavy. Král Clarkson je dost neschopný král a bez Kasty 1+, by navěky zůstal uvězněný v úkrytu. I výcvik vojáků máme zčásti na svědomí my. Za tu dobu, co jsem u 1+, se hodně věcí v mém životě změnilo. Nejen, že jsem teď silnější a obratnější, ale skutečně se podílím na několika operacích. Sice mám na starosti pouze odlehlejší části země, kam posílám vojáky, ale i tak jsem na sebe pyšná.

Mám za sebou i pár výjezdů do ulic Angeles, ale stále jsem v téhle branži nováček, takže se ode mě nedají očekávat zázraky. Naučila jsem se řídit auto, což je jeden z mých největších životních úspěchů. Vždy mi to přišlo strašně těžké, ale dnes se tomu směji.

„A co ti ještě nejde?"

„Proč to chceš vědět?" podivil se.

„Zajímá mě to. Celý život jsem vídávala jen tu tvou dokonalou stránku, ale teď mám možnost dozvědět se o tobě víc. Chci o tobě vědět všechno." Tentokrát se zvedl na loktu i on a upřeně se mi zahleděl do očí.

„Opravdu?"

„Ano," usmála jsem se, „víš toho o mně mnohonásobně víc než já o tobě. Měli bychom srovnat skóre. Navíc, pokud nás spolu čeká nějaká budoucnost, nebylo by na škodu lépe se poznat."

„Tak dobře. Jak jsem říkal, neumím plánovat války. Nemám na to vůbec talent. A řekl bych, že bych byl příšerný i jako kuchař." Maxon náhle vypadal značně uvolněně, a dokonce se začal i rošťácky usmívat.

„Vaření též nemám v oblibě a ani v něm nejsem moc dobrá. Někdy bychom ale mohli něco společně ukuchtit," zazubila jsem se na něj.

Princ se sklonil, aby mě mohl povalit zpátky na deku. Pak se svým obličej přiblížil k mému a zamumlal: „Teď bych raději udělal tohle." Spojil naše rty v dlouhém vášnivém polibku. Po těle se mi rozlilo teplo a mé srdce vzrušením bilo jako o závod.

Naše líbání se v mžiku přesunulo na úplně jinou úroveň a kdyby nás nevyrušily kroky blížícího se strážce, asi bych Maxona zlíbala k smrti. Otráveně jsem si povzdychla a upravila vlasy, které mi elektrizovaly všude kolem obličeje a hlavy.

„Vaše Výsosti," promluvil a přitom se uklonil.

„Nezlobte se, že vyrušuji, pane, ale skutečně není moudré zůstávat tu dlouho takhle v noci. Rebelové by mohli..."

„Rozumím," odpověděl téměř naučeně Maxon. Když nás strážce nechal zase o samotě, naposledy si mě k sobě přitáhl a věnoval mi poslední polibek. Bylo mi jasné, že dnes v noci budu snít jen o něm.