Vyběhla jsem ze studia a přemýšlela, co dělat. Měla jsem o Maxona strach. Všechno to byla jen moje vina, řekla jsem to dobrovolně. Rozeběhla jsem se ke schodišti a brala schody po dvou. Šlo o každou vteřinu.

Když jsem konečně dorazila na třetí poschodí, vytáhla jsem zbraň zpod saka. Došla jsem ke dveřím od královy pracovny a zaposlouchala se. K rozeznání byly jen tlumené hlasy krále Clarksona a Maxona. Ničemu ale nebylo rozumět.

Opatrně jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Maxon měl sundanou košili a klečel na zemi, zatímco král nad ním stál s rákoskou v ruce. Neváhala jsem ani chvilku a vběhla do místnosti.

„Dost!" zařvala jsem a namířila na něj.

Oba leknutím nadskočili. Nakonec se na mě král otočil a vytřeštěně hleděl na zbraň v mé ruce. Stačil by jeden výstřel z téhle vzdálenosti. Jeden. A byl by mrtvý. Jenže já nebyla žádný vrah. Rychle jsem k němu došla a tvrdě ho praštila pistolí do spánku. Král se zasténáním dopadl na zem a já se rozeběhla k Maxonovi.

Chytla jsem jeho obličej do dlaní a zašeptala: „Pomiň."

„Nic se nestalo," ujistil mě.

„Ale mohlo se stát."

Natáhla jsem se pro princovu košili, kterou jsem mu podala, aby si ji mohl rychle obléknout. Rákosku jsem zlomila a chtěla zamést stopy, když se rozrazily dveře dokořán. Hlasitě jsem vyjekla. Byla to Fancy.

„Americo, běžte se schovat. Do paláce vnikli jižní rebelové."

„Dolů už to nestihneme," zauvažoval Maxon nahlas.

„Tak se běžte schovat do tvého bytu. Za rohem je vchod do 1+," navrhla Fancy.

Přikývla jsem a popadla prince za předloktí. Táhla jsem ho na konec chodby, kde jsem za rohem otevřela další tajné dveře. Maxon vypadal zaraženě, ale když jsme prošli všemi těmi chodbami, značně se uvolnil. Asi proto, že jsme už byli v bezpečí.

Otevřela jsem dveře od svého bytu, který mi byl přidělen, jakožto jednomu z klíčových zaměstnanců a rozsvítila.

„Tak jsme tady," oznámila jsem.

Princ si prohlédl místo, na kterém jsme se momentálně nacházeli a prohlásil: „Je to tu útulné."

Má pravdu, jediná věc, která mi vadí je, že tu nejsou žádná okna.

„Budeš se chtít jít osprchovat a najíst?" zeptala jsem se.

„To tady jde?" podivil se.

„Samozřejmě. Přinesu ti ručník a nějaké oblečení na převlečení."

Na posteli ležela čistá košile, kalhoty a boxerky od Jamese, které jsem měla Maxonovi nabídnout, přesně jak jsem očekávala. Když se sprchoval, dala jsem na pánev lososa a uvařila rýži.

„To si nemusela," ozval se za chvíli.

Otočila jsem se na něj a řekla: „To je maličkost." Potichu jsme povečeřeli. Pak se zničehonic dal Maxon do řeči.

„Nemyslíš si, že bychom si oba zasloužili znát odpovědi na některé otázky?" Nazdvihla jsem jedno obočí.

„Asi ano."