S pláčem jsem se vydala za Fancy. Prošla jsem změtí chodeb a zaklepala na dveře. Nechtěla jsem je vyrušit při...

„Americo?" zašeptala udiveně Fancy a vtáhla mě dovnitř. Všimla jsem si, že je v bytě rozsvíceno několik svíček a na stole je prostřeno k večeři.

„Promiň, ale asi bych měla jít. Nechci vám zkazit pěkný večer," řekla jsem a začala couvat zpět ke dveřím.

„Nás nerušíš," oznámil mi James, který stál za mnou opřený o futro dveří. Povzdechla jsem si.

„Tak pojď." S Fancy jsme se posadily na jejich pohodlný gauč, zatímco James šel pro něco k pití.

„Fancy, on..."

„Šššš, to bude dobré," konejšila mě.

„Líbal se na chodbě s Celestou."

„Cože?" podivil se James, který se vrátil z kuchyně se skleničkami a džusem.

„Myslel jsem, že Celestu nesnáší."

„To je idiot," prohlásila Fancy.

Chvíli jsme tam mlčky seděli. Pak jsem si uvědomila, že bych asi měla probrat to, kvůli čemu jsem sem vlastně šla.

„Četla jsem si v Gregoryho deníku a narazila jsem na znepokojivé informace."

„Vážně? Tak povídej."

„Vím, že jsi mi říkala, že je Gregory hajzl. Ale vědělas, že prodal svoji dceru muži, kterého nesnášela? Nebo, že úmyslně sesazoval lidi, kteří mu vzdorovali do nižších kast? Celé populaci změnil příjmení a..."

„Já vím, Americo," přerušila mě.

„Gregoryho deníky jsem četla, všechny."

„Proč to lidé neví? Copak jsme už zapomněli na naši historii? Nebo na to, jaké státy tu dříve byly?" pokládala jsem jí jednu otázku za druhou.

„Jde o princip. Většina populace žije v takové bídě, že na to, co bylo v klidu zapomene. V této zemi jde všem o jedinou věc, o přežití," vysvětlila.

„Jde vůbec vymyslet nějaký dobročinný projekt, který by tohle všechno mohl změnit?"

„Jestli myslíš nějaký program podobný tomu, jež vymyslela královna Amberly, tak ne. Illéa potřebuje mnoho reforem. Nemyslím si, že by se někdo do tak náročného procesu pustil. Muselo by na tom pracovat víc lidí." Zamyslela jsem se nad tím, jestli by mi slova Fancy mohla nějak pomoct.

„Ty ještě nemáš hotovou tu prezentaci?" podivil se James. Zakroutila jsem hlavou.

„Jak to teď vlastně bude, Americo?" položila mi zapeklitou otázku Fancy.

„Pojedu domů. Už mě tu nic nedrží. A na tom projektu stejně nesejde."

„Počkej, jak jako nesejde? Mohla bys toho využít a zkusit si dovolit něco víc."

„Nerozumím ti."

„Mohla bys populaci obeznámit s Kastou 1+. Dát jim možnost si nás zvolit. Chceme jim pomáhat, ale král Clarkson nás ke kormidlu nikdy nepustí. Je sice pravda, že už teď se částečně na vládě podílíme, ale mohlo by to být oficiální." Dávalo to smysl.

„Takže to tam mám jen tak přijít a v živém přenosu oznámit, že v paláci se několik let nachází sdružení lidí, jejichž cílem je zrušení kast?"

„Vlastně ano." Znělo to snadně, ale nahánělo mi to husí kůži.

„Nemůže to někoho ohrozit?" zeptala jsem se.

„Pokud to dobře provedeme, nemělo by."

Zrodil se úplně nový plán. Rebelové jsou čím dál tím víc odhodlaní, že zabijí královskou rodinu. Všichni víme, že král Clarkson je proti nim bezmocný. Kdyby populace chtěla, abychom se na vládě také podíleli, mohli bychom leccos změnit k lepšímu.