Šla jsem po chodbě a snažila se vyhýbat očnímu kontaktu se všemi strážci, které jsem cestou potkala. Zamířila jsem do prvního patra, kde byl hlavní vchod do útrob Kasty 1+.

Fancy s Jamesem tam mají byt. Říkali, že žít v místnostech bez oken je někdy depresivní, ale že až to všechno skončí, zařídí si lepší ubytování. I já tam mám luxusně vybavený byt, ale nechodím tam.

Bylo už pozdě v noci a měsíc byl k tomu v novu, takže jsem téměř nic neviděla. Čím víc jsem se blížila, tím víc bylo zřetelné šeptání a sténání. Radši jsem se zastavila, abych dvojici nevyrušila.

Jakmile si mé oči přivykly, opatrně jsem postupovala dál. Ve stínu jsem uviděla dvojici, která se objímala. Šokem mi poklesla čelist. Maxonovy vlasy jsem poznala bezpečně i ve tmě. Nikdy jsem ovšem nespatřila a ani si nepředstavovala, jak se do nich zabořují červeně nalakované nehty Celesty.

Princ byl jejím tělem přitlačený ke zdi. Celesta po něm jezdila rukama a vášnivě ho líbala. Měla na sobě oblečené lehké šaty, které s každým jejím pohybem odhalovaly víc jejího nahého těla.

Pomyslela jsem na útěk. Chtěla jsem zmizet, vypařit se. Místo toho jsem tam jen stála. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli jsem víc naštvaná na Maxona nebo na Celestu. Vztek ve mně narůstal a já se rozhodla ho ihned ventilovat.

„Chováš se jako děvka, Celesto! Nedokážu pochopit, jak můžeš něco takového udělat," zaječela jsem na ni. Odtáhla se od Maxona a zašklebila se na mě.

„Americo, jsi vážně tak naivní?" zeptala se výsměšně.

„Já ani ne, ale tvůj manžel asi ano." Na místě ztuhla.

„Do toho ti nic není."

„A do toho malého mi něco je?"

„To nemůžeš...," vzlykla.

„Tak vypadni!" Nikdy jsem neviděla rychlejší úprk.

„Jsi idiot," řekla jsem a přiblížila se k Maxonovi, který tam celou dobu zkameněle stál.

„Chtěl jsi, abych se rozhodla. Takže tedy končím."

„Ne."

„Cože?!"

„Nekončíš. Alespoň ne dnes. Skončíš až řeknu já." Napřáhla jsem svou ruku a chtěla mu dát facku, ale on mě zarazil.

„To si jako myslíš, že se smířím s tím, co jsem právě viděla?" zeptala jsem se ho šokovaně. Pokrčil rameny.

„To netuším. Teď jsi naštvaná, ale nekončíš."

„Nechci s tebou mít už nic společného."

„Pustíš mě alespoň ke slovu?"

„A co bys mi asi tak mohl říct, abych ti odpustila? Tady už nebudu."

„Ne." Tím mě rozzuřil ještě víc.

„Maxone Schreave, ty jsi jen malý kluk, co v rukou drží hračku, kterou nechce, ale zároveň nesnese, aby ji měl někdo jiný," řekla jsem a strčila do něj.

„Americo, neříkej mi, že jsem kluk, a nestrkej do mě." Strčila jsem do něj znovu.

„A co uděláš?"

Vtom mě popadl za obě zápěstí a natlačil mě na zeď. V jeho očích žhnula zlost. Jenže princ nebyl agresivní. Jeho obličej byl jen pár centimetrů od toho mého. Přestože bylo všechno špatně, chtěla jsem ho políbit. Rozevřela jsem rty, ale pak mi došlo, jakou hloupost to dělám.

Opatrně jsem ho od sebe odstrčila a prsty si pročísla vlasy. Strhla jsem si ze zápěstí jeho náramek a mrštila s ním po něm.

„Běž pryč," zašeptala jsem.

Otočila jsem se k němu zády a čekala, dokud nepřestaly být slyšet jeho kroky.