„Dámy, mám pro vás nový projekt," oznámila nám Silvia.

Zvedla jsem hlavu od svých knih a na chvíli se soustředila na to, co říká.

„Bude se jednat o dobročinný projekt. Sami určitě dobře víte, že královna Amberly zavedla program, který učí rodiny, jak mají pečovat o své mentálně či fyzicky postižené členy. Díky jejímu dobročinnému projektu se pomohl snížit nárůst Osmých, čímž se zvýšilo bezpečí celé populace. Vaším úkolem bude vymyslet podobný program. Za dva týdny přednesete své nápady ve Zprávách z kapitolu a navrhnete, jak byste ho zrealizovali."

Z úst Natalie vyšlo něco jako zakvičení a Celesta obrátila oči v sloup. Kriss vypadala, jako by už nad něčím přemýšlela. Zmocnil se mě strach, a to i přesto, že jsem pocházela z páté kasty a měla jsem nad ostatními výhodu. Jakmile se Dámský salón vyprázdnil, vydala jsem se za Silvií.

„Ehm, Silvio, já..."

„Zlatíčko, samozřejmě, že to zvládneš, když tak ti přeci může pomoct Fancy," přerušila mě.

To byl kámen úrazu. Vlastně ani nevím, jestli se mnou ještě bude chtít mluvit. Rozhodla jsem se, že se před Silvií budu tvářit jakoby, se nic nestalo.

„Dobře, děkuji," odvětila jsem sladce s křečovitým úsměvem a vyběhla na chodbu.

Cesta do komnaty byla bleskurychlá, nechtěla jsem totiž riskovat, že bych se v půli cesty potkala s Fancy nebo Jamesem.

Byla jsem zoufalá. Ať jsem se snažila sebevíc, k dobročinnému projektu mě nic nenapadlo. Nejhorší bylo, že Kriss na své prezentaci pracovala pilně jako včelička. Kruci.

V pátek mi došlo, že mi zbývá už jen týden. Během zpráv, Gavril nastínil, o čem bude další show. Vysvětlil, že po několika málo oznámeních bude zbytek večera věnován našim prezentacím.

Maxon se zatahal za ucho a vzhledem k tomu, že jsem mu nechtěla dát košem, jsem ho napodobila. Když jsem na něj čekala ve své komnatě, byla jsem jako na trní. Zaťukal jen jednou a nato vešel dovnitř.

„Jak se máš?" zeptal se, když se ke mně blížil.

„Popravdě, bylo mi i líp." Maxon nadzvedl jedno obočí.

„To kvůli těm prezentacím, že ano?" To mě prokoukl dost rychle, pomyslela jsem si.

„Ano, jde o ty prezentace."

„Aha. Tak mi ji můžeš přednést. Kriss to taky udělala." To zabolelo.

„Víš, já ještě nemám ani téma."

„Myslel jsem, že zrovna pro tebe to bude nejlehčí úkol, ale pevně věřím tomu, že na něco úžasného přijdeš."

Chvíli jsme ani jeden z nás nevěděli, co říct. Pak se ke mně Maxon naklonil a zašeptal: „Myslel jsem, že si dnes promluvíme o něčem jiném."

„Ehm, a o čem?"

„O nás." Nahlas jsem si povzdechla.

„Víš, já..."

„Americo, já nepochybuji o svých citech k tobě, ale zároveň si nejsem jistý tím, jestli o tohle všechno pořád stojíš," přerušil mě. Sklopila jsem hlavu.

„Je to složité."

„Není, buď mě..."

„Přestaň, prosím."

„Myslel jsem, že když uvidíš Marlee, bude ti na mě zase záležet." Práskla jsem rukou o desku stolu.

„Tady jde ale o něco úplně jiného!"

„Vážně? A o co? Vůbec se mnou nemluvíš. Musíš si ujasnit, jestli tu vůbec chceš být, jestli se chceš stát mou ženou, jestli...," zarazil se.

„Do příštích Zpráv by ti mělo být jasné, o co vlastně usiluješ," dořekl a odešel pryč z místnosti.

Víc v hajzlu to už být nemohlo.