Další dva dny jsem si nechávala poslat všechna jídla do komnaty, abych se vyhnula Kriss. Myslela jsem, že ve středu večer už budu připravená na společnou večeři, ale mýlila jsem se. Nebyla jsem schopná na ni promluvit.

Než se začal podávat moučník, vběhla do Hodovní síně Silvia a něco pošeptala královně, ta se hned zvedla a vyběhla s ní na chodbu.

„Tušíte někdo, co se děje?" zvolala Celesta nezvykle ustaraně.

„Snad nejsou ranění!" polekala se Elise.

„To ne," vydechla Kriss.

Přestože jsem věděla svoje, byla jsem též neklidná. Zakrátko se do síně vrátila královna Amberly se Silvií v patách. Celá zářila štěstím.

„Dobré zprávy, dámy. Král a princ se vrátí ještě dnes!" zapěla.

Silvia dodala: „Jelikož za sebou mají dost náročné dny, nebudeme jejich návrat nijak oslavovat. Možná je tu budeme mít až pozdě v noci. Záleží, kdy z Nové Asie odletí." To se stejně nedozvíme, pomyslela jsem si, protože poletí soukromým letadlem Kasty 1+.

„Děkuji, Silvio," řekla královna trpělivě.

„Omluvte mě, dámy, ale mám práci. Vychutnejte si dezert a přeji vám krásný večer," pronesla a pospíšila si zpět do chodby.

Hned po ní místnost opustila i Kriss. Možná chtěla Maxonovi napsat přáníčko na uvítanou. Co nejrychleji jsem dojedla, abych se mohla vrátit do komnaty.

Když jsem šla po chodbě na druhém poschodí, všimla jsem si Lucy, jak ubrečená vybíhá z mé komnaty. Jakmile jsem se přiblížila ke dveřím, slyšela jsem rozčílené hlasy Anne a Mary.

„Nemůžeš vystát, že Lucy by mohla být blíž něčemu, co bys taky chtěla," zaječela Mary.

„Od začátku se na ni díváš svrchu, protože nevyrostla v paláci, zatímco ty ano. A na mě odjakživa žárlíš, protože já jsem se tady narodila. Proč se prostě nespokojíš s tím, kdo jsi, a nepřestaneš se po ní vozit jenom proto, aby ses cítila líp?"

„Nic takového přece nedělám!" namítla Anne se zlomeným hlasem. Její vzlyky Mary utišily. Já jsem se také zarazila, přišlo mi neskutečné, že by mohla Anne brečet.

„Je snad špatné, že chci něco víc?" zeptala se uplakaně.

„Na svou pozici jsem pyšná a svou práci dělám ráda, ale nechci ji dělat až do konce života. Chci víc. Chci manžela. Chci..."

Smutek ji nakonec docela ovládl. Anne se mohla z práce dostat jen jediným způsobem – musela by se vdát. Jenže v paláci se žádný zástup Třetích nebo Čtvrtých se zájmem oženit se s komornou zrovna nepromenádoval. Byla opravdu v pasti. Opatrně jsem vstoupila do komnaty.

„Lady Americo," pozdravila mě Mary a honem se uklonila.

Anne se snažila zamaskovat, že brečela a já jsem kolem nich raději jen prošla k zrcadlu a poslala je pryč. Nechtěla jsem, aby o mne pečovaly ve chvíli, kdy se na to sami necítily.

Když jsem se konečně dostala z šatů, šla jsem si lehnout. Dlouho jsem nemohla spát, tak jsem se rozhodla, že si nakonec budu ještě chvíli číst. Vytáhla jsem Gregoryho deník a rozsvítila lampičku. Nalistovala jsem jeden únorový příspěvek.

NĚKDY SE MUSÍM SMÁT TOMU, JAK TO BYLO SNADNÉ. KDYBY EXISTOVALA PŘÍRUČKA O TOM, JAK SE DĚLÁ PŘEVRAT V ZEMI, BYL BYCH V NÍ UVÁDĚN JAKO ZÁŘNÝ PŘÍKLAD. MOŽNÁ BYCH JI MĚL NAPSAT JÁ SÁM. NEJSEM SI JISTÝ, CO BYCH URČIL JAKO PRVNÍ KROK. NEMŮŽETE JEN TAK PŘINUTIT JINOU ZEMI, ABY SE POKUSILA O INVAZI, A IDIOTY NELZE DOSADIT NA POZICE, KTERÉ JSOU JIŽ OBSAZENY. OVŠEM ZCELA JISTĚ BYCH DOPORUČIL VŠEM, KTEŘÍ MAJÍ AMBICE STÁT SE LÍDRY, ABY NAHROMADILI CO NEJVÍC PENĚZ, A TO JAKÝMKOLI ZPŮSOBEM.

POSEDLOST PENĚZI ALE NESTAČÍ. MUSÍTE JE VLASTNIT A DOSTAT SE DO POZICE, Z KTERÉ BUDETE POROUČET OSTATNÍM. MŮJ NEDOSTATEK ZÁZEMÍ V POLITICE NEBYL PŘEKÁŽKOU K ZÍSKÁNÍ SPOJENCŮ. NAOPAK BYCH ŘEKL, ŽE JEDNOU Z NEJVYŠŠÍCH VÝHOD PRO MĚ BYLA PRÁVĚ SKUTEČNOST, ŽE JSEM SE POLITICE DOSUD NAPROSTO VYHÝBAL. POLITIKŮM NIKDO NEDŮVĚŘUJE A PROČ BY MĚL? WALLIS CELÁ LÉTA SLIBUJE NAPRÁZDNO V NADĚJI, ŽE ALESPOŇ JEDEN Z JEHO SLIBŮ SE ZREALIZUJE, JENŽE K TOMU NIKDY NEDOJDE. ZATÍMCO JÁ NABÍZÍM NĚCO VÍC. ŽÁDNÉ ZÁRUKY, JEN DOCELA SLABÝ ZÁBLESK OPTIMISMU A VÍRY, ŽE VĚCI SE MOHOU ZMĚNIT. DOKONCE ANI NEZÁLEŽÍ NA TOM, V ČEM BY TA ZMĚNA MĚLA NASTAT. LID JE NATOLIK ZOUFALÝ, ŽE JE MU TO JEDNO. NENAPADNE HO ANI, ABY SE PTAL.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE MOŽNÁ ZŮSTAT KLIDNÝ, KDYŽ OSTATNÍ PANIKAŘÍ. WALLISE TEĎ VŠICHNI NENÁVIDÍ. ÚŘAD PREZIDENTA PŘENECHÁ MNĚ A PROTI NEBUDE ŽIVÁ DUŠE. NIC NEŘÍKÁM, NEDĚLÁM, PROSTĚ SE PŘÍJEMNĚ USMÍVÁM, ZATÍMCO VŠICHNI KOLEM PROPADAJÍ HYSTERII. STAČÍ JEDINÝ POHLED NA TOHO ZBABĚLCE VEDLE MĚ A JE JASNÉ, ŽE NA PÓDIU I PŘI TŘESENÍ RUKOU PREMIÉROVI VYPADÁM LÉPE. A WALLIS TAK MOC POTŘEBUJE PO SVÉM BOKU NĚKOHO, KOHO BY LID MILOVAL, ŽE BUDOU POSTAČOVAT DVĚ NEBO TŘI NENÁPADNÉ SLOVNÍ DOHODY A NÁRODU BUDU VLÁDNOUT JÁ.

TAHLE ZEMĚ PATŘÍ MNĚ. JE MI JAKO CHLAPCI, KTERÝ HRAJE ŠACHY A DOPŘEDU VÍ, ŽE ZVÍTĚZÍ. JSEM CHYTŘEJŠÍ, BOHATŠÍ A MNOHEM SCHOPNĚJŠÍ. LID MĚ MILUJE, I KDYŽ NEDOKÁŽE VYSVĚTLIT PROČ. NEŽ TO NĚKOMU DOJDE, UŽ NA TOM STEJNĚ NEBUDE ZÁLEŽET. MŮŽU DĚLAT, CO SE MI ZLÍBÍ, A NIKDO MĚ V TOM NEZASTAVÍ. TAKŽE JAK DÁL?

MYSLÍM, ŽE NADEŠEL ČAS ZBORTIT SYSTÉM. TAHLE UBOHÁ REPUBLIKA JE DÁVNO V TROSKÁCH A FUNGUJE JEN STĚŽÍ. SKUTEČNÁ OTÁZKA ZNÍ: S KÝM SE SPOJÍM? JAK PŘIMĚJU LID, ABY MĚ O TO SÁM PROSIL?

JEDEN NÁPAD BYCH MĚL. MÉ DCEŘI SE ZAMLOUVAT NEBUDE, ALE TO MĚ ZROVNA NETRÁPÍ. JE NA ČASE, ABY SE SNAŽILA BÝT UŽITEČNÁ.

Prudce jsem knihu zavřela a vyšla na balkon. Potřebovala jsem Gregoryho slova nějak zpracovat. Na chvíli jsem zaváhala, jestli si nemám najít pasáž o jeho dceři a zjistit, jaké s ní má plány, ale byla jsem natolik popletená, že jsem to nechala být.

Očima jsem se zatoulala do zahrady, kde se mihlo cosi bílého. Byl to Maxon, který se tam sám procházel. Takže konečně dorazil domů. Košili měl volně přes kalhoty a byl bez kabátu i bez kravaty. V ruce držel jeden ze svých foťáků. Na okamžik jsem zaváhala.

„Pssst!"

Trhl hlavou nahoru a hledal, odkud zvuk přichází. Zamávala jsem na něj a zatahala se za ucho, ačkoliv jsem nevěděla, zda si toho na takovou vzdálenost všimne. Napodobil mě. Pomocí rukou jsme se domluvily, že za mnou přijde do mé komnaty.

Oblékla jsem si župan a prsty si pročísla vlasy. Chtěla jsem vypadat alespoň trochu upraveně.

Vlastně jsem se ho chystala zeptat, jestli ví o tom, že je v čele vlády, která nevznikla z tak nesobeckého důvodu, jak se lidem odjakživa tvrdí.

Po delší době se ozvalo zaklepání na dveře. Rozeběhla jsem se k nim a jakmile je otevřela, cvaknutím mě pozdravil objektiv jeho foťáku. Zachytil tak můj šokovaný úsměv.

„Nebuď směšný a pojď dovnitř," nařídila jsem mu a popadla ho za ruku. Vstoupil do komnaty za mnou.

„Nezlob se, nedokázal jsem odolat."

„Trvalo ti to," vytkla jsem mu a posadila se na okraj postele.

„Ještě jsem se stavil u sebe v pokoji."

„Aha. Jaká byla cesta?"

„Podivná," připustil.

„Nakonec jsme jeli do venkovní oblasti Nové Asie. Otec mluvil o nějakém tamějším sporu, ale když jsme tam dorazili, všechno bylo v pořádku." Potřásl hlavou.

„Upřímně řečeno to nemělo žádný smysl. Několik dní jsme procházeli stará města a pokoušeli se hovořit s jejich obyvateli. Otcovi se nelíbilo, že jejich jazykem nemluvím dost dobře, takže teď trvá na tom, abych studoval víc. Jako bych v téhle době neměl už dost práce," povzdychl si.

Zamyslela jsem se, co když to byl jen hodně dobrý plán? Když už teď vím, co mají Jižané v plánu, zapadá mi to do sebe. Věděli, že to král Clarkson nenechá jen tak a proto chtěli, aby nebyl v zemi. Potřebovali se připravit, sehnat dostatek výbušnin, mít jistotu, že tam Madeline bude. Jsme v nevýhodě, ale já za každou cenu zjistím další informace.

„Opravdu zvláštní," zalhala jsem.

„Hádám, že to byl jen test. Poslední dobou si mě takhle namátkově prověřuje. Někdy ani nevím, že jde o zkoušku. Tentokrát chtěl možná vidět, jak se umím rozhodovat a jak se dokážu vypořádat s nečekanými situacemi. Nevím." Pokrčil rameny.

„Ať už to bylo jakkoli, určitě jsem neuspěl." Chvíli si mnul zamyšleně ruce.

„Chtěl taky mluvit o Selekci. Asi si myslel, že mi pomůže, když se od vás odloučím. Že tak získám nadhled. Jsem už unavený z toho, jak ostatní mluví o rozhodnutí, které mám udělat jen já."

Nedivila bych se, kdyby se král snažil spíš o to, aby mě dostal z Maxonovy hlavy, ale také jsem doufala, že mu záleží na jeho dceři. Nikdy se ke mně nechoval tak, jako k ostatním dívkám, přesto jsem stále věřila tomu, že se ještě všechno může změnit k lepšímu.

Nakonec jsem se rozhodla, že se Maxona na deník nebudu zatím vůbec ptát. Princ si odkašlal a z kapsy vytáhl drobný korálkový náramek.

„Jak už jsem řekl, prošli jsme spoustu měst. Tohle jsem uviděl v krámku jedné malé holčičky. Je modrý," poukázal na to, co bylo zřejmé.

„Mám dojem, že modrá se ti líbí."

„Modrou miluju," zašeptala jsem. Maxon si tedy někde na druhém konci světa vzpomněl na mě.

„Nikomu jinému jsem nic nepřivezl, tak si to radši nech pro sebe, ano?" Jen na mě.

„Ty nejsi typ dívky, která se ráda vychloubá," zamumlal. Nemohla jsem od náramku odtrhnout oči.

„Můžu ti ho nasadit?" zeptal se.

Přitakala jsem a nabídla mu zápěstí, na kterém už nebyl knoflíček od Aspena. Hned ten den, kdy jsem mu dala kopačky, jsem ho přestala nosit.

„Krásné," pronesl, pohladil mě po ruce a propletl si se mnou prsty.

A v tom mě to přepadlo. Prodralo se to všemi obavami až na povrch – naděje. Odlehčila mi srdce a já si uvědomila, že mi princ chybí. Ze všeho nejraději bych vymazala vše, co se stalo po Halloweenu, a vrátila se k tomu tanečnímu páru, kterým jsme byli.

Tenkrát jsem to mohla skončit s Aspenem a Kastou 1+, mohla jsem žít pohádkový život, ale já si to takhle zkazila. Povzdechla jsem si a nechala z oka uniknout jedinou slzu.

„Americo?" ozval se princ váhavě.

„Co je ti?" Chtěla bych mu říct o všem, co mě teď trápí, o jeho nevlastní sestře, o Kastě 1+ a o Kriss. Jenže to nešlo, nemohla jsem mu ublížit.

Vzhlédla jsem k němu a zašeptala: „Nevím, jestli to všechno zvládnu." Maxon sklopil hlavu.

„Chápu. Myslím, že ti rozumím. Brzy spolu ale budeme muset probrat důležité věci. Až budeš připravená, stačí říct. Koneckonců, pokud o mně kdykoli budeš chtít něco vědět, prostě se mě zeptej."

Vstal, mírně se uklonil, vzal si foťák a zamířil ke dveřím. Naposledy se na mě ohlédl a já znovu osaměla.