Ve Zprávách jsme byly nakonec ušetřeny ponížení, protože se naše recepce nijak nerozebíraly. V Dámském salónu nás Silvia velmi chválila za dobře odvedenou práci. Vše se pokazilo až ve chvíli, kdy do místnosti vešel král, kterému byl v patách Maxon společně s Fancy a Jamesem.

„Milé dámy, nezlobte se, ale máme naléhavé zprávy," pronesl král.

„Bohužel došlo k určitému vývoji ve válce v Nové Asii," vysvětlil Maxon.

„Tato znepokojivá situace si žádá, abychom s otcem ihned odcestovali a na místě zjistili, jestli můžeme nějak pomoct."

„Co se stalo?" zeptala se královna s rukou přitisknutou k hrudi.

„Nemusíš se ničeho obávat, lásko," pověděl jí král důvěrným tónem. Jenže asi nemluvil úplnou pravdu.

Maxon přistoupil k matce, chvíli si něco šeptali a pak ho královna políbila na čelo. Než od ní odstoupil, ještě ji objal na rozloučenou. Zatímco král začal svou ženu zahrnovat všemožnými pokyny, Maxon se šel pozdravit s každou z nás.

Jeho rozloučení s Natalií bylo tak bleskurychlé, jako by k němu vůbec nedošlo. Celesta se Maxonovi vrhla kolem krku a dala se do nejhoršího falešného pláče, jaký jsem kdy viděla. Když se princ vypletl z jejího objetí, Celesta mu vlepila pusu na pusu. Maxon si ji ale honem setřel z úst. Nad jejím chováním jsem musela protočit oči. Elise s Kriss u sebe stály tak blízko, že se s oběma rozloučil téměř najednou.

„Zavolej domů a řekni jim, ať jsou na nás hodní," usmál se na Elise.

„Když mi dáte telefon, promluvím s rodiči," slíbila. Maxon přikývl a políbil Elise na ruku. Pak se obrátil ke Kriss. Ta ho hned vzala za ruku a propletla si s ním prsty.

„Budeš v bezpečí?" zeptala se tiše roztřeseným hlasem.

„Nevím. Když jsem byl v Nové Asii naposled, situace nebyla tak vypjatá. Tentokrát nevím, do čeho jdu," promlouval k ní něžně.

„Buď opatrný, prosím," zašeptala. Po tváři jí stekla slza.

„Jistě, drahá." Maxon jí z legrace zasalutoval, čímž ji trochu rozesmál. Políbil ji na tvář a pak své rty přesunul k jejímu uchu.

„Pokus se, prosím, zabavit mou matku. Je ustaraná."

Jakmile se od ní odtáhl a pustil jí ruce, celá se rozklepala. Maxon sebou trhl, jako by ji chtěl obejmout, ale potom odstoupil a vydal se ke mně. Opatrně jsem k němu vzhlédla.

„Snaž se nedostat do maléru, až budu pryč, dobře?" poškádlil mě.

Vážně jsem se na něj podívala a přistoupila k němu o krok blíž. Zašmátrala jsem po zapínání toho medailonku od Fancy a sundala si ho. Vtiskla jsem ho Maxonovi do dlaně a zašeptala: „Slib mi, že ho budeš mít pořád u sebe."

Maxon

Je pravda, že jsme se od sebe s Americou dost odcizili, ale přesto jsem věděl, že k ní ještě něco cítím. Když jsem k ní kráčel, všiml jsem si zoufalství, které měla v očích. Trochu mě to překvapilo.

A když mi potom do ruky vtiskla ten medailonek, myslel jsem, že se neudržím a na místě ji políbím a zašeptám jí do ucha: „Nemusíš se bát, miláčku, vrátím se ti. Moc tě miluju..." Ale věděl jsem, že na taková slova je ještě moc brzo. Naposledy jsem ji objal a pohladil po tváři.

Otec mi moc času nedal a hned mě hnal ven na chodbu, kde jsme se společně s Jamesem a Fancy vydali na letiště. Tam na nás již čekalo letadlo, ale nebylo naše, což mě dost překvapilo. Na jeho boku bylo napsáno 1+. Moc jsem to nechápal, ale v tuhle chvíli jsem byl natolik zamyšlený, že mi to bylo jedno.

Jakmile byli všichni na palubě, vytáhl jsem z kapsy svého saka ten medailonek, který mi dala America. Chvíli jsem si ho prohlížel a přemýšlel, co se v něm asi skrývá. Nakonec jsem se odhodlal k tomu, abych ho otevřel.

Byla v něm fotografie Americy, ta, která byla na její přihlášce. Pamatuji si, jak jsem tenkrát obdivoval ten její úsměv a dodnes nevím, co ji k němu přimělo. Medailonek jsem si zapnul kolem krku a schoval ho pod košili. Vyčerpáním jsem zanedlouho usnul.