Palác byl dnes podivně tichý. Možná za to mohla kocovina nebo jen únava z naší včerejší recepce. Pomalu jsem se zvedla do sedu, promnula si oči a zaměřila se na sluneční paprsky, které se draly ven skrz tenkou záclonu. Usmála jsem se.

Rychle jsem se vyškrábala na nohy a zaběhla do koupelny, protože jsem si tak krásného a klidného rána prostě chtěla užít. Po rychlejší ranní hygieně jsem na sebe hodila tříčtvrteční elasťáky, tričko, tenisky a pro jistotu i mikinu, kdyby mi náhodou byla zima.

Vyšla jsem na balkon a natáhla do nosu čerstvý vzduch. Zahleděla jsem se do zahrady a spatřila malého bílého pejska. Počkat... Cože?! Malý pejsek? V zahradě? Ne, to se mi jen zdá.

Zašla jsem zpět do komnaty a napila se vody, kterou jsem měla na nočním stolku. Chtěla jsem se jít věnovat něčemu smysluplnějšímu, ale ten pes tam venku mi nedal pokoj. Třeba tam opravdu je... A dost!

Vyběhla jsem ze své komnaty směrem do zahrady. V paláci nebyla ani noha, za celou cestu jsem nikoho nepotkala, ani žádnou služebnou. Dokonce ani u dveří nestály stráže. To je už ale vážně nějaké divné. Opatrně jsem pootevřela jedno křídlo a proklouzla ven.

Potřebovala jsem chvíli pro zorientování. Byl tam, zrovna zkoumal nějakou květinu a vesele si u toho vrtěl ocáskem. Pomalým krokem jsem se vydala k němu. Nechtěla jsem ho vyplašit. Ten chlupáč se mě ale vůbec nebál, hleděli jsme si do očí a ani jeden z nás nevěděl, jestli se pohnout. Nakonec jsem k němu normálně došla a pohladila ho.

„Ty jsi krasavec." Jakmile jsem se podívala níž, došlo mi, že mám tu čest s fenkou. Trapas.

„Tak ty jsi holčička?"

Čuba se jen spokojeně zavrtěla a lehla si na záda. Začala jsem ji drbat a pak si všimla jejího obojku. Vzala jsem ho do ruky, abych si ho lépe prohlídla. Místo známky jsem našla jen kus plastu, který červeně blikal.

Odepnula jsem jí obojek a zahodila ho co nejdál, jak to šlo. Pak se ozvala rána. Podívala jsem se směrem, kterým obojek letěl a viděla menší explozi. Byla to bomba. Někdo to musel nastražit. Na mě? Nebo to bylo překvápko pro někoho jiného? Přejel mi mráz po zádech.

Ještě jednou jsem zkontrolovala, jestli na sobě ten pes nemá další výbušniny, popadla ho do podpaží a vydala se zpět do paláce. Několikrát jsem se ohlédla přes rameno, abych se ujistila, že za mnou nikdo nejde.

V komnatě jsem Lacey, tak jsem jí začala říkat, vykoupala a dala do kupy. Byla celkem udržovaná, to se muselo nechat. Potom jsem vzala mobil do ruky a vytočila Fancy.

„Ano?" ozvalo se.

„Ahoj Fancy, tady America."

„Ahoj, stalo se něco?"

„Dneska jsem z balkonu viděla na zahradě malého psa, tak jsem se tam šla podívat...," v půlce se mi zadrhl hlas.

„... a on měl na sobě obojek, který červeně blikal, tak jsem mu ho sundala a odhodila pryč...," přerušila mě Fancy.

„Byla to bomba?"

„Byla to bomba." Slyšela jsem, jak si Fancy povzdychla.

„Myslíš, že to na tebe někdo narafičil?" zeptala se, jako by mi četla myšlenky.

„Možná, ale nejsem si tím jistá."

„Dobře, hned za tebou vyrazím, abys mi ukázala ten dáreček a pak se půjdeme podívat, co to bylo za bombu...," teď jsem ji přerušila pro změnu já.

„Mohl to být král Clarkson?" vyslovila jsem svou největší obavu. Na druhé straně bylo ticho.

„I to je možné."